Love at First Login

“Rules are optional.” I hated him on sight 😤—Danny Vega, the West Side biker with a sharp mouth and dangerous grin 🏍️🔥. He mocked me, challenged me, made me feel seen when I didn’t want to be. What I didn’t know? The man I fought in real life was the same man who held me together in the dark 😳💔. Ghost—the voice who listened when I cried, who made me feel wanted without touching me—was standing in front of me the whole time 😮‍💨. When I realize the truth, everything shatters. Because how do you fall for the man you were taught to hate… when he already owns your soul? 🖤❤️‍🔥 Chapter 1 Nora’s POV Tristan is talking about himself again. I watch his mouth move, shaping words I stopped hearing ten minutes ago. His father's investment firm. A merger. Summer plans at the Hamptons house that our parents are already discussing without us. "And my mom mentioned the engagement timeline again," he says, swirling his wine. "Next spring. After graduation. Your father agrees." "That's nice," I say. He does not notice the flatness in my voice. He never does. Tristan reaches across the white tablecloth and takes my hand. His grip is firm, possessive — the touch of a man who has already calculated exactly what I am worth to him. "You seem distracted," he frowns. "Just tired. Long week." "You should take better care of yourself. I need you looking fresh for the charity gala next month." He squeezes my hand once, then releases it to check his phone. "Mom's already picked out your dress." I nod and smile, performing the role I have perfected over years of practice. He does not ask how my week was or why I am tired — he has never cared. I am an asset in his portfolio, a checkbox on his life plan. And I stay. Because this is what I know. Because my parents raised me to understand that love is a transaction and I should be grateful anyone is buying. He pays and walks me to my car. His goodnight kiss is brief, mechanical — all the passion of a handshake. His hands stay at my waist because he knows I will freeze if they wander lower, so eventually, he stopped trying. "Text me tomorrow," he says, and it is not a question — it is a command. I drive home with the windows down, letting the cold air bite my cheeks. The silence of my apartment wraps around me, and for the first time all night, I breathe. I shed the performance in pieces. Heels by the door, dress on the bathroom floor, makeup wiped away until my face looks like mine again. Old sweats, messy bun, and the VR headset waiting on my nightstand. My fingers close around it, and my pulse quickens. This is the only part of my day that belongs to me. "Echo" loads in layers when I put the headset on and immerse myself into a different reality. Sound first — ambient forest, distant water. Then light, painting trees and stone paths and a sky full of stars that do not exist anywhere but here. The forest zone materializes around me, and my shoulders drop for the first time all night. I am Siren now — silver-haired, sharp-jawed, dressed in midnight black with glowing violet accents that pulse when I move. Nothing like Nora with her neutral tones and pearls. Siren wears her confidence like armor, walks like she owns every pixel beneath her feet. She is the version of me I only let exist in the dark — the honest one, the real one. Ghost is already waiting by the old stone bridge. One year of this. One year of his voice in my ear, his presence at my side, the easy rhythm we built in a world where neither of us has to be real. "You're late," he says. His voice is warm, teasing, familiar in a way that makes something in my chest loosen. "Traffic." "In a video game?" "Shut up." He laughs, and I find myself smiling — actually smiling. Not the performance smile, not the one I wore through dinner while Tristan planned my future without asking. We fall into step together, moving toward the quest marker glowing in the distance. "Spike traps tonight," Ghost says, pulling up the mission brief. "You take left, I'll take right?" "When has that ever worked?" "Optimism is a virtue, Siren." "Optimism is a coping mechanism for people who haven't learned better." We navigate the traps together, our timing synchronized after months of practice. He calls out patterns; I adjust my path. I spot a pressure plate; he vaults over it. The gameplay is secondary. It has always been secondary. The conversations are the point. We reach a gate that requires both keys, and the loading screen traps us in a small clearing while the next section generates. Ghost's avatar settles onto a fallen log and I sit beside him, close enough that our shoulders almost touch. "What are you running from tonight?" he asks. Direct, unfiltered — the way no one in my real life has ever been. "What makes you think I'm running?" "You're quieter than usual. And you didn't insult my combat strategy once." My chest tightens. "I spent two hours being planned like a dinner party. Engagement timelines. Charity galas. What dress I'll wear to impress his mother. And not once did anyone ask what I wanted." Ghost is quiet while the forest hums around us. "And what do you want?" he asks finally, soft and simple. No one has ever asked me that — not my parents, not Tristan. My throat tightens. "I don't know. I don't think I'm allowed to want things." "That's the saddest thing I've ever heard." "It's just how it is." "It doesn't have to be." A notification pulses. New paired level unlocked, accessible only to players Siren and Ghost. I stare at it, and my heart is doing something strange. "No pressure," Ghost says. "But I'm not going anywhere." I press ‘yes’ and the world shifts. The forest dissolves, replaced by something new — a sprawling virtual city I have never seen before, all neon lights and towering buildings and streets that pulse with possibility. Ghost's avatar stands beside me as we take in the new landscape. "Whoa," I breathe. "This is the paired level?" "Looks like it unlocks a whole new zone." He starts walking, and I follow, our avatars moving through streets filled with other players, shops, quest markers. Then I notice it — a building at the end of one street, its entrance blurred, pulsing with a soft pink glow. I move toward it and a prompt appears in my vision: 'Age verification required. Please confirm you are 18+ to access this area.’ "What is that?" I ask. "The Love Room." Ghost's tone shifts to something teasing. "Intimate space. Very popular and very... adult. PornHub style, really." My cheeks warm beneath the headset. "Oh…" "We could check it out if you want." A pause, deliberately loaded. "For research purposes, of course." "In your dreams." "Every night, Siren." I shove his avatar, and he laughs — warm, easy, the sound wrapping around me in a way that makes my stomach flip. We move on to the actual quest, but the blurred doorway stays in the back of my mind. I file it away under things I will never do and try to forget I saw it. We reach a plaza at the center of the city, and Ghost's avatar turns to face mine. Even though I cannot see his face, even though none of this is real, the proximity makes my breath catch. "I'm glad you stayed," he whispers. Something happens in my body. His voice drops lower, intimate, as if his mouth is pressed against my ear. A flush of heat spreads outward, pooling low in my belly — then lower still. My thighs press together instinctively. "Siren," he murmurs. "I think about you. Even when we're not playing." My breath hitches and heat floods between my legs — sudden, undeniable. I have never felt this with Tristan, not once. But Ghost's voice alone makes me ache in places I forgot existed. My hand drifts down my stomach without thinking, hovering, wanting. "Ghost—" I start, but my phone shatters everything. Tristan's name flashing on the screen. I rip off the headset, gasping. Skin flushed, underwear damp, hands shaking. I answer on the fourth ring, forcing my voice steady. "Hey." "Come over. I'm still up." His voice is flat, expectant. "The night doesn't have to end yet." I close my eyes, Ghost's whisper still echoing under my skin. "I'm tired, Tristan. Maybe tomorrow." A pause. Sharp exhale. "Fine. Tomorrow then. You owe me." The line goes dead before I can respond. I lie back, Ghost's voice still burning through me, Tristan's coldness ringing in my ears. What is wrong with me? Step into a story where love begins behind a screen and nothing stays virtual for long in Love at First Login 💖 my-passion.com

“Touch yourself,” he said softly. No one had ever made me feel wanted before 🥀. Not my boyfriend. Not my family. Not anyone. Until him. Ghost didn’t rush me—he waited 😮‍💨. He listened. He made me feel safe enough to want more 💞🔥. His voice alone had my body shaking, my pulse racing, my fingers trembling between my thighs 💦. I told myself it wasn’t real. Just a game. Just fantasy. But my body didn’t care. And neither did my heart ❤️‍🔥. Chapter 1 Nora’s POV Tristan is talking about himself again. I watch his mouth move, shaping words I stopped hearing ten minutes ago. His father's investment firm. A merger. Summer plans at the Hamptons house that our parents are already discussing without us. "And my mom mentioned the engagement timeline again," he says, swirling his wine. "Next spring. After graduation. Your father agrees." "That's nice," I say. He does not notice the flatness in my voice. He never does. Tristan reaches across the white tablecloth and takes my hand. His grip is firm, possessive — the touch of a man who has already calculated exactly what I am worth to him. "You seem distracted," he frowns. "Just tired. Long week." "You should take better care of yourself. I need you looking fresh for the charity gala next month." He squeezes my hand once, then releases it to check his phone. "Mom's already picked out your dress." I nod and smile, performing the role I have perfected over years of practice. He does not ask how my week was or why I am tired — he has never cared. I am an asset in his portfolio, a checkbox on his life plan. And I stay. Because this is what I know. Because my parents raised me to understand that love is a transaction and I should be grateful anyone is buying. He pays and walks me to my car. His goodnight kiss is brief, mechanical — all the passion of a handshake. His hands stay at my waist because he knows I will freeze if they wander lower, so eventually, he stopped trying. "Text me tomorrow," he says, and it is not a question — it is a command. I drive home with the windows down, letting the cold air bite my cheeks. The silence of my apartment wraps around me, and for the first time all night, I breathe. I shed the performance in pieces. Heels by the door, dress on the bathroom floor, makeup wiped away until my face looks like mine again. Old sweats, messy bun, and the VR headset waiting on my nightstand. My fingers close around it, and my pulse quickens. This is the only part of my day that belongs to me. "Echo" loads in layers when I put the headset on and immerse myself into a different reality. Sound first — ambient forest, distant water. Then light, painting trees and stone paths and a sky full of stars that do not exist anywhere but here. The forest zone materializes around me, and my shoulders drop for the first time all night. I am Siren now — silver-haired, sharp-jawed, dressed in midnight black with glowing violet accents that pulse when I move. Nothing like Nora with her neutral tones and pearls. Siren wears her confidence like armor, walks like she owns every pixel beneath her feet. She is the version of me I only let exist in the dark — the honest one, the real one. Ghost is already waiting by the old stone bridge. One year of this. One year of his voice in my ear, his presence at my side, the easy rhythm we built in a world where neither of us has to be real. "You're late," he says. His voice is warm, teasing, familiar in a way that makes something in my chest loosen. "Traffic." "In a video game?" "Shut up." He laughs, and I find myself smiling — actually smiling. Not the performance smile, not the one I wore through dinner while Tristan planned my future without asking. We fall into step together, moving toward the quest marker glowing in the distance. "Spike traps tonight," Ghost says, pulling up the mission brief. "You take left, I'll take right?" "When has that ever worked?" "Optimism is a virtue, Siren." "Optimism is a coping mechanism for people who haven't learned better." We navigate the traps together, our timing synchronized after months of practice. He calls out patterns; I adjust my path. I spot a pressure plate; he vaults over it. The gameplay is secondary. It has always been secondary. The conversations are the point. We reach a gate that requires both keys, and the loading screen traps us in a small clearing while the next section generates. Ghost's avatar settles onto a fallen log and I sit beside him, close enough that our shoulders almost touch. "What are you running from tonight?" he asks. Direct, unfiltered — the way no one in my real life has ever been. "What makes you think I'm running?" "You're quieter than usual. And you didn't insult my combat strategy once." My chest tightens. "I spent two hours being planned like a dinner party. Engagement timelines. Charity galas. What dress I'll wear to impress his mother. And not once did anyone ask what I wanted." Ghost is quiet while the forest hums around us. "And what do you want?" he asks finally, soft and simple. No one has ever asked me that — not my parents, not Tristan. My throat tightens. "I don't know. I don't think I'm allowed to want things." "That's the saddest thing I've ever heard." "It's just how it is." "It doesn't have to be." A notification pulses. New paired level unlocked, accessible only to players Siren and Ghost. I stare at it, and my heart is doing something strange. "No pressure," Ghost says. "But I'm not going anywhere." I press ‘yes’ and the world shifts. The forest dissolves, replaced by something new — a sprawling virtual city I have never seen before, all neon lights and towering buildings and streets that pulse with possibility. Ghost's avatar stands beside me as we take in the new landscape. "Whoa," I breathe. "This is the paired level?" "Looks like it unlocks a whole new zone." He starts walking, and I follow, our avatars moving through streets filled with other players, shops, quest markers. Then I notice it — a building at the end of one street, its entrance blurred, pulsing with a soft pink glow. I move toward it and a prompt appears in my vision: 'Age verification required. Please confirm you are 18+ to access this area.’ "What is that?" I ask. "The Love Room." Ghost's tone shifts to something teasing. "Intimate space. Very popular and very... adult. PornHub style, really." My cheeks warm beneath the headset. "Oh…" "We could check it out if you want." A pause, deliberately loaded. "For research purposes, of course." "In your dreams." "Every night, Siren." I shove his avatar, and he laughs — warm, easy, the sound wrapping around me in a way that makes my stomach flip. We move on to the actual quest, but the blurred doorway stays in the back of my mind. I file it away under things I will never do and try to forget I saw it. We reach a plaza at the center of the city, and Ghost's avatar turns to face mine. Even though I cannot see his face, even though none of this is real, the proximity makes my breath catch. "I'm glad you stayed," he whispers. Something happens in my body. His voice drops lower, intimate, as if his mouth is pressed against my ear. A flush of heat spreads outward, pooling low in my belly — then lower still. My thighs press together instinctively. "Siren," he murmurs. "I think about you. Even when we're not playing." My breath hitches and heat floods between my legs — sudden, undeniable. I have never felt this with Tristan, not once. But Ghost's voice alone makes me ache in places I forgot existed. My hand drifts down my stomach without thinking, hovering, wanting. "Ghost—" I start, but my phone shatters everything. Tristan's name flashing on the screen. I rip off the headset, gasping. Skin flushed, underwear damp, hands shaking. I answer on the fourth ring, forcing my voice steady. "Hey." "Come over. I'm still up." His voice is flat, expectant. "The night doesn't have to end yet." I close my eyes, Ghost's whisper still echoing under my skin. "I'm tired, Tristan. Maybe tomorrow." A pause. Sharp exhale. "Fine. Tomorrow then. You owe me." The line goes dead before I can respond. I lie back, Ghost's voice still burning through me, Tristan's coldness ringing in my ears. What is wrong with me? Chapter 2 I went to Tristan's the next night. I owed him, after all. Now he's gone, and I'm still lying in his bed, staring at his ceiling, replaying the disgust in his voice when he pulled away. He tried again — hands pushing beneath my shirt without asking, mouth on my neck while he murmured about how long he's been waiting. How patient he's been. How much I owe him for that patience. And I froze. The way I always do. My body locked up the moment his fingers reached the waistband of my panties, every muscle going rigid beneath skin that refused to cooperate. "Six months," he said, rolling off me with a sigh. "Six fucking months, Nora. This is getting ridiculous." I did not answer. I never know what to say when he is like this. "My ex would have…" He stopped himself, jaw tight. "Never mind. I have an early meeting anyway." He dressed in the dark and did not even kiss me goodbye. Then the door closed behind him with a click that sounded like judgment. We have been together for six months, and I have never let him past a certain point. He expected it to happen by now — most girls in his world give themselves freely, and he made it clear he chose me despite my hesitation. A favor, the way he tells it. Patience he did not have to offer. I should be grateful, that is what I have been taught. Men like Tristan do not wait. Men like Tristan have plenty of options. But my body does not care about gratitude. It locks up every time he touches me, and I do not understand why. He is handsome, wealthy and exactly what my parents wanted for me, what I was raised to want for myself. I should feel lucky. I should feel desired. I feel nothing instead. Nothing except the vague nausea of being handled like property. I am twenty-one years old and still a virgin, and everyone acts like that is my failure. Tristan's frustration. My mother's pointed questions about grandchildren. My father's jokes about sealing the deal. They all expect me to perform, to deliver, to stop being difficult. And I cannot explain that my body refuses to give itself to someone who has never once asked what I want. Ghost's voice drifts through my memory. What do you want? My pulse jumps at the thought of him, and something complicated twists in my stomach. He asked me a question no one else has ever asked. He listened to the answer. He made me feel like my wants mattered. Maybe that is why my body locks up with Tristan. Maybe it knows something I am too trained to admit. I throw off the covers and grab my keys. The city unfolds outside my windshield, block by block, and I take the long route without meaning to. The one that cuts through West Side territory before looping back to neutral ground. Graffiti-tagged walls blur past my windows as flickering streetlights cast orange shadows across cracked sidewalks. A cluster of motorcycles gleams outside a late-night diner, chrome catching the neon glow. West Side College sits at the center of it all — underfunded buildings, chain-link fences, students who work three jobs to afford textbooks. A few blocks later, the landscape shifts and gated apartment complexes with doormen. Manicured hedges trimmed to geometric perfection. A coffee shop I recognize, the one that charges eight dollars for a latte and twelve for avocado toast. Two different worlds sharing the same city, pretending the other does not exist. The rivalry is not official. North Side University and West Side College share accreditation boards, funding committees, a city council that wishes they would just get along. But everyone knows the truth. It started decades ago — some say a scholarship dispute, others say a fight over a girl, most say it does not matter anymore because the hatred has become its own reason. North Side students call West Side dangerous, criminal, trash. West Side students call North Side fake, entitled, soft. They do not date each other. They do not befriend each other. They barely acknowledge each other exists except to sneer. I grew up hearing my father talk about West Side the way he talked about pests — something to avoid, something beneath us. I never questioned it. I never had reason to. That is why I study at North Side, why I live in a gated building. Why my world has clean edges and his approval stamped on every corner. Iron Hour appears through the windshield, and I pull into the parking lot. The gym sits on neutral ground, technically belonging to neither campus, but claimed by both. Twenty-four hours. No membership fees. The kind of place where I can disappear without anyone reporting back to my parents. I claim a treadmill in the back corner and start running. The noise in my head quiets, replaced by the rhythm of my own breathing, the mechanical whir of the machine and distant clang of weights. I run until my legs shake. Until my shirt sticks to my back. Until I cannot think about Tristan's entitled hands or Ghost's gentle questions or the war between what I was taught to accept and what I am starting to suspect I deserve. I slow the treadmill, gasping, and that is when I hear it — the rhythmic thud of fists against leather from the heavy bag in the back corner. I turn before I can stop myself. A guy works the bag with controlled violence — dark hair damp with sweat, sharp jaw, leather jacket discarded on a bench nearby. Tattoos peek from his collar, black ink disappearing beneath his shirt. His stance is too narrow as his guard drops between combinations. But there is something in the way he moves — raw, unpolished, alive in a way that makes my stomach tighten. Danny Vega. I know him by reputation. West Side, motorcycle club — one of the leaders, according to the whispers. Everything North Side students trade warnings about at parties and in dining halls. Stay away from the bikers. They are dangerous. They are criminals. They are everything we are not. He catches me looking and his fists still against the bag. A grin spreads across his face — slow, knowing, infuriating. "See something you want, sweetheart?" I roll my eyes and step off the treadmill, grabbing my water bottle. "Your form is sloppy. And the stance is too narrow." His eyebrows rise. "You box?" "I hit things when I'm stressed." "Must be stressed a lot." He tilts his head, dark eyes seeing too much. "North Side, right? Let me guess — business major, daddy's money, boyfriend who drives a BMW." "Do you practice being this charming, or does it come naturally?" He laughs — rough, warm, nothing like Tristan's polished chuckle. Something in my chest responds before I can shut it down. I turn toward the locker room, but the broken handle catches my bag strap. I yank it free, muttering, "This place is falling apart. Would it kill them to fix anything?" Danny's laugh dies. "Sorry the gym isn't up to your five-star standards, princess." I spin around. "Excuse me?" "You heard me." He steps closer, unwrapping his hands slowly. "Broken locker handle. Tragic. How will you survive?" His voice drips venom. "Must be rough, having problems like that. Meanwhile some of us work double shifts just to afford the membership." "I wasn't—" "You North Side girls are all the same." He's not smiling anymore. "You float through life complaining about chipped nails and slow wifi while people like me are trying to keep the lights on. But sure, tell me more about the broken handle. I'm fascinated." Heat floods my face — fury and something worse. Shame. "You don't know anything about me," I snap. "I know enough. Designer leggings. Forty-dollar water bottle. Probably never worked a day in your life." He tilts his head. "How's it feel, princess? Being handed everything and still finding reasons to complain?" The words land like a slap. Because part of me knows he's right — and I hate him for seeing it. "At least I don't have a chip on my shoulder the size of a motorcycle," I fire back. "Must be exhausting, hating everyone who has more than you. Maybe if you spent less time judging people you don't know, you'd actually get somewhere." His jaw tightens. For a second, something flickers in his eyes — hurt, maybe. Then it's gone, replaced by cold amusement. "Run along, princess. Daddy's probably waiting." I don't answer. I walk toward the locker room, hands shaking, throat tight. Narcissistic. Arrogant. Cruel. Everything I expected and worse. But for one treacherous moment, my mind wanders. I wonder what Ghost looks like. If his hands are rough. If his shoulders are that broad. If he would ever look at me with that much contempt. I shut the thought down hard. Tristan is my future. Tristan is the plan. Tristan is what I am supposed to want. But wanting has never been part of the equation. Step into a story where love begins behind a screen and nothing stays virtual for long in Love at First Login 💖 « Touche-toi, » dit-il doucement. Personne ne m’avait jamais fait sentir désirée auparavant 🥀. Ni mon petit ami. Ni ma famille. Personne. Jusqu’à lui. Ghost ne me pressait pas — il attendait 😮‍💨. Il écoutait. Il me donnait assez de sécurité pour avoir envie de plus 💞🔥. Sa voix seule faisait trembler mon corps, accélérait mon pouls, rendait mes doigts fébriles entre mes cuisses 💦. Je me répétais que ce n’était pas réel. Juste un jeu. Juste un fantasme. Mais mon corps s’en fichait. Et mon cœur aussi ❤️‍🔥. Chapitre 1 Point de vue de Nora Tristan parle encore de lui. J’observe ses lèvres former des mots que j’ai cessé d’entendre il y a dix minutes. La société d’investissement de son père. Une fusion. Les projets d’été dans la maison des Hamptons, que nos parents discutent déjà sans nous consulter. « Et ma mère a encore parlé du calendrier des fiançailles, » dit-il en faisant tourner son vin. « Au printemps prochain. Après la remise des diplômes. Ton père est d’accord. » « C’est bien, » je réponds. Il ne remarque pas le manque de chaleur dans ma voix. Il ne le remarque jamais. Tristan tend la main par-dessus la nappe blanche et prend la mienne. Sa prise est ferme, possessive — le geste d’un homme qui a déjà calculé exactement ce que je lui rapporte. « Tu as l’air distraite, » dit-il en fronçant les sourcils. « Juste fatiguée. Longue semaine. » « Tu devrais mieux t’occuper de toi. J’ai besoin que tu sois resplendissante pour le gala de charité le mois prochain. » Il serre ma main puis la relâche pour regarder son téléphone. « Maman a déjà choisi ta robe. » J’acquiesce en souriant, jouant le rôle que j’ai perfectionné au fil des années. Il ne me demande jamais comment s’est passée ma semaine ou pourquoi je suis fatiguée — il ne s’y est jamais intéressé. Je suis un atout dans son portefeuille, une case à cocher dans son plan de vie. Et je reste. Parce que c’est tout ce que je connais. Parce que mes parents m’ont appris que l’amour est une transaction, et que je devrais être reconnaissante que quelqu’un veuille bien acheter. Il paie et me raccompagne jusqu’à ma voiture. Son baiser de bonne nuit est bref, mécanique — il a toute la passion d’une poignée de main. Ses mains restent à ma taille parce qu'il sait que je vais me figer si elles descendent plus bas, alors, avec le temps, il a cessé d'essayer. « Envoie-moi un message demain », dit-il, et ce n'est pas une question — c'est un ordre. Je rentre chez moi, les vitres baissées, laissant l'air froid mordre mes joues. Le silence de mon appartement m'enveloppe, et pour la première fois de la soirée, je respire. Je me défais de la performance en morceaux. Les talons près de la porte, la robe sur le sol de la salle de bain, le maquillage effacé jusqu'à ce que mon visage redevienne le mien. Vieux survêtements, chignon en bataille, et le casque VR qui m'attend sur la table de nuit. Mes doigts se referment dessus, et mon pouls s'accélère. C'est le seul moment de la journée qui m'appartient. « Echo » se charge par couches lorsque j'enfile le casque et que je m'immerge dans une autre réalité. Le son d'abord — forêt ambiante, eau lointaine. Puis la lumière, qui peint arbres, sentiers de pierre, et un ciel rempli d'étoiles qui n'existent nulle part ailleurs qu'ici. La zone forestière se matérialise autour de moi, et mes épaules s'abaissent pour la première fois de la soirée. Je suis Siren maintenant — cheveux argentés, mâchoire acérée, vêtue de noir nuit avec des accents violets luminescents qui palpitent à chacun de mes mouvements. Rien à voir avec Nora, ses tons neutres et ses perles. Siren porte sa confiance comme une armure, marche comme si elle possédait chaque pixel sous ses pieds. Elle est la version de moi que je ne laisse exister que dans l'obscurité — la sincère, la véritable. Ghost m'attend déjà près du vieux pont de pierre. Un an de ceci. Un an de sa voix à mon oreille, de sa présence à mes côtés, du rythme naturel que nous avons construit dans un monde où aucun de nous n'a besoin d'être réel. « Tu es en retard », dit-il. Sa voix est chaude, taquine, familière d'une façon qui relâche quelque chose en moi. « Embouteillage. » « Dans un jeu vidéo ? » « La ferme. » Il rit, et je me surprends à sourire — à vraiment sourire. Pas le sourire de façade, pas celui que j'ai affiché tout le dîner pendant que Tristan planifiait mon avenir sans me demander mon avis. Nous tombons en pas ensemble, avançant vers le marqueur de quête qui luit au loin. « Pièges à pointes ce soir, » dit Ghost, consultant le briefing de mission. « Tu prends la gauche, je prends la droite ? » « Quand est-ce que ça a déjà marché ? » « L’optimisme est une vertu, Siren. » « L’optimisme est un mécanisme d’adaptation pour ceux qui n’ont pas encore appris mieux. » Nous naviguons à travers les pièges ensemble, notre synchronisation affinée par des mois de pratique. Il annonce les motifs ; j’ajuste mon chemin. Je repère une plaque de pression ; il la franchit d’un bond. Le jeu est secondaire. Il l’a toujours été. Les conversations sont le but. Nous arrivons devant une porte qui nécessite les deux clés, et l’écran de chargement nous enferme dans une petite clairière pendant que la section suivante se génère. L’avatar de Ghost s’assoit sur un tronc d’arbre tombé et je m’assieds à côté de lui, assez près pour que nos épaules se frôlent presque. « De quoi fuis-tu ce soir ? » demande-t-il. Direct, sans filtre — comme personne ne l’a jamais été dans ma vraie vie. « Qu’est-ce qui te fait croire que je fuis ? » « Tu es plus silencieuse que d’habitude. Et tu n’as même pas insulté ma stratégie de combat une seule fois. » Ma poitrine se serre. « J’ai passé deux heures à être planifiée comme un dîner de gala. Calendrier des fiançailles. Galas de charité. Quelle robe je porterai pour impressionner sa mère. Et pas une seule fois quelqu’un ne m’a demandé ce que je voulais. » Ghost reste silencieux tandis que la forêt bourdonne autour de nous. « Et qu’est-ce que tu veux ? » demande-t-il enfin, tout doucement, tout simplement. Personne ne m’a jamais posé cette question — ni mes parents, ni Tristan. Ma gorge se serre. « Je ne sais pas. Je crois que je n’ai pas le droit de vouloir des choses. » « C’est la chose la plus triste que j’aie jamais entendue. » « C’est juste comme ça. » « Ça n’a pas à l’être. » Une notification pulse. Nouveau niveau en duo débloqué, accessible uniquement aux joueurs Siren et Ghost. Je le fixe, et mon cœur fait quelque chose d’étrange. « Aucune pression, » dit Ghost. « Mais je ne vais nulle part. » J’appuie sur ‘oui’ et le monde bascule. La forêt se dissout, remplacée par quelque chose de nouveau — une ville virtuelle tentaculaire que je n’ai jamais vue auparavant, tout en néons, en immeubles imposants et en rues qui palpitent de possibilités. L’avatar de Ghost se tient à mes côtés tandis que nous découvrons ce nouveau paysage. « Whoa, » je souffle. « C’est le niveau en duo ? » « On dirait que ça débloque toute une nouvelle zone. » Il commence à marcher, et je le suis, nos avatars avançant dans des rues remplies d’autres joueurs, de boutiques, de points de quête. Puis je la remarque — une bâtisse au bout d’une rue, son entrée floue, pulsant d’une douce lueur rose. Je m’en approche et une invite apparaît dans mon champ de vision : « Vérification de l’âge requise. Veuillez confirmer que vous avez plus de 18 ans pour accéder à cette zone. » « C’est quoi, ça ? » je demande. « La Love Room. » Le ton de Ghost prend une nuance taquine. « Espace intime. Très populaire et très… adulte. Façon PornHub, vraiment. » Mes joues chauffent sous le casque. « Oh… » « On pourrait aller voir, si tu veux. » Une pause, volontairement appuyée. « Pour la science, bien entendu. » « Dans tes rêves. » « Toutes les nuits, Siren. » Je bouscule son avatar, et il rit — un rire chaleureux, naturel, dont le son s’enroule autour de moi d’une façon qui me donne le vertige. Nous poursuivons la vraie quête, mais la porte floutée reste dans un coin de mon esprit. Je la range mentalement dans la catégorie des choses que je ne ferai jamais, et j’essaie d’oublier que je l’ai vue. Nous atteignons une place au centre de la ville, et l’avatar de Ghost se tourne vers le mien. Même si je ne peux pas voir son visage, même si rien de tout cela n’est réel, la proximité me coupe le souffle. « Je suis content que tu sois restée, » murmure-t-il. Quelque chose se passe dans mon corps. Sa voix descend d’un ton, devient intime, comme si sa bouche était collée à mon oreille. Une vague de chaleur se répand, s’accumule plus bas dans mon ventre — puis descend encore. Mes cuisses se serrent instinctivement. « Siren, » murmure-t-il. « Je pense à toi. Même quand on ne joue pas." Mon souffle se coupe et une chaleur soudaine, indéniable, envahit mon bas-ventre. Je n'ai jamais ressenti ça avec Tristan, pas une seule fois. Mais la voix de Ghost, à elle seule, me fait mal dans des endroits que j'avais oubliés. Ma main glisse sur mon ventre sans réfléchir, suspendue, avide. « Ghost— » je commence, mais mon téléphone brise tout. Le nom de Tristan clignote sur l'écran. J'arrache le casque, haletante. La peau rougie, la culotte humide, les mains tremblantes. Je décroche à la quatrième sonnerie, forçant ma voix à rester stable. « Salut. » « Viens. Je suis encore debout. » Sa voix est plate, pleine d'attente. « La nuit n'est pas obligée de s'arrêter là. » Je ferme les yeux, le murmure de Ghost résonnant encore sous ma peau. « Je suis fatiguée, Tristan. Peut-être demain. » Un silence. Souffle coupé, sec. « D'accord. Demain alors. Tu me dois. » La ligne se coupe avant que je puisse répondre. Je m'allonge, la voix de Ghost brûlant encore en moi, la froideur de Tristan résonnant dans mes oreilles. Qu'est-ce qui ne va pas chez moi ? Chapitre 2 Je suis allée chez Tristan le soir suivant. Je lui devais bien ça, après tout. Maintenant il est parti, et je suis toujours allongée dans son lit, à fixer son plafond, repassant en boucle le dégoût dans sa voix quand il s'est éloigné. Il a essayé encore — ses mains glissant sous mon tee-shirt sans demander, sa bouche sur mon cou tandis qu'il murmurait depuis combien de temps il attendait. À quel point il avait été patient. À quel point je lui devais pour cette patience. Et je me suis figée. Comme toujours. Mon corps s'est bloqué dès que ses doigts ont atteint la ceinture de ma culotte, chaque muscle tendu sous une peau qui refusait d'obéir. « Six mois, » a-t-il dit, se détournant de moi avec un soupir. « Six putains de mois, Nora. Ça devient ridicule. » Je n'ai pas répondu. Je ne sais jamais quoi dire quand il est comme ça. « Mon ex aurait… » Il s'est arrêté, la mâchoire crispée. « Laisse tomber. J'ai une réunion tôt de toute façon. » Il s'est habillé dans le noir et ne m'a même pas embrassée pour dire au revoir. Puis la porte s'est refermée derrière lui avec un clic qui sonnait comme un jugement. Nous sommes ensemble depuis six mois, et je ne l'ai jamais laissé aller au-delà d'un certain point. Il s’attendait à ce que cela arrive depuis longtemps — la plupart des filles dans son monde se donnent sans réserve, et il m’a clairement fait comprendre qu’il m’a choisie malgré mes hésitations. Un service, selon ses mots. Une patience qu’il n’était pas obligé d’offrir. Je devrais être reconnaissante, c’est ce qu’on m’a appris. Les hommes comme Tristan n’attendent pas. Les hommes comme Tristan ont l’embarras du choix. Mais mon corps se moque de la gratitude. Il se verrouille chaque fois qu’il me touche, et je ne comprends pas pourquoi. Il est séduisant, riche et exactement ce que mes parents voulaient pour moi, ce pour quoi j’ai été élevée à désirer pour moi-même. Je devrais me sentir chanceuse. Je devrais me sentir désirée. Mais je ne ressens rien. Rien, sauf la nausée diffuse d’être manipulée comme un bien. J’ai vingt et un ans et je suis toujours vierge, et tout le monde agit comme si c’était mon échec. La frustration de Tristan. Les questions insistantes de ma mère sur les petits-enfants. Les blagues de mon père sur le fait de conclure l’affaire. Ils attendent tous que je me conforme, que je donne, que j’arrête d’être difficile. Et je ne peux pas expliquer que mon corps refuse de se donner à quelqu’un qui n’a jamais pris la peine de me demander ce que je veux. La voix de Ghost flotte dans ma mémoire. Que veux-tu ? Mon pouls s’accélère à cette pensée, et quelque chose de complexe se tord dans mon ventre. Il m’a posé une question que personne d’autre ne m’a jamais posée. Il a écouté la réponse. Il m’a fait sentir que mes désirs comptaient. Peut-être que c’est pour ça que mon corps se bloque avec Tristan. Peut-être qu’il sait quelque chose que je suis trop conditionnée pour admettre. Je repousse les couvertures et attrape mes clés. La ville se déploie derrière mon pare-brise, bloc après bloc, et je prends la longue route sans vraiment le vouloir. Celle qui traverse le territoire du West Side avant de revenir sur un terrain neutre. Les murs couverts de graffitis défilent devant mes vitres tandis que les lampadaires vacillants projettent des ombres orangées sur les trottoirs fissurés. Un groupe de motos brille devant un diner ouvert tard, le chrome captant la lueur des néons. Le West Side College se trouve au centre de tout cela — des bâtiments sous-financés, des clôtures en treillis, des étudiants qui cumulent trois emplois pour pouvoir acheter leurs manuels. Quelques rues plus loin, le décor change : des immeubles résidentiels sécurisés avec portiers. Des haies taillées à la perfection géométrique. Un café que je reconnais, celui qui fait payer huit dollars le latte et douze pour un toast à l’avocat. Deux mondes différents partageant la même ville, faisant semblant que l’autre n’existe pas. La rivalité n’est pas officielle. L’Université du North Side et le West Side College partagent des commissions d’accréditation, des comités de financement, un conseil municipal qui voudrait qu’ils s’entendent enfin. Mais tout le monde connaît la vérité. Cela a commencé il y a des décennies — certains parlent d’un conflit de bourse, d’autres d’une bagarre pour une fille, la plupart disent que cela n’a plus d’importance car la haine est devenue sa propre justification. Les étudiants du North Side disent que West Side est dangereux, criminel, des déchets. Les étudiants du West Side disent que North Side est faux, privilégié, mou. Ils ne sortent pas ensemble. Ils ne se lient pas d’amitié. Ils reconnaissent à peine l’existence des autres, sauf pour se moquer. J’ai grandi à entendre mon père parler du West Side comme il parlait des nuisibles — quelque chose à éviter, quelque chose de inférieur à nous. Je n’ai jamais remis cela en question. Je n’en ai jamais eu de raison. C’est pourquoi j’étudie au North Side, pourquoi je vis dans un immeuble sécurisé. Pourquoi mon monde a des bords nets et son approbation tamponnée à chaque recoin. Iron Hour apparaît à travers le pare-brise, et je me gare sur le parking. La salle de sport se trouve sur un terrain neutre, techniquement n’appartenant à aucun des deux campus, mais revendiquée par les deux. Ouverte vingt-quatre heures sur vingt-quatre. Pas de frais d’adhésion. Le genre d’endroit où je peux disparaître sans que personne n’en parle à mes parents. Je prends possession d’un tapis de course dans le coin du fond et commence à courir. Le vacarme dans ma tête s’apaise, remplacé par le rythme de ma propre respiration, le vrombissement mécanique de la machine et le tintement lointain des poids. Je cours jusqu’à ce que mes jambes tremblent. Jusqu’à ce que ma chemise me colle au dos. Jusqu’à ce que je ne puisse plus penser aux mains pleines de droits de Tristan, aux questions douces de Ghost, ou à la guerre entre ce qu’on m’a appris à accepter et ce que je commence à soupçonner mériter. Je ralentis le tapis de course, haletante, et c’est alors que je l’entends — le bruit rythmique des poings contre le cuir du sac de frappe, dans le coin du fond. Je me retourne avant même de pouvoir m’en empêcher. Un gars travaille le sac avec une violence maîtrisée — cheveux noirs, humides de sueur, mâchoire aiguisée, blouson de cuir abandonné sur un banc tout près. Des tatouages dépassent de son col, l’encre noire disparaissant sous sa chemise. Sa posture est trop étroite quand sa garde tombe entre deux enchaînements. Mais il y a quelque chose dans sa façon de bouger — brut, non poli, vivant d’une manière qui me serre le ventre. Danny Vega. Je le connais de réputation. West Side, club de motards — un des chefs, d’après les rumeurs. Tout ce dont les étudiants du North Side se méfient lors des soirées ou dans les cafétérias. Évite les bikers. Ils sont dangereux. Ce sont des criminels. Ils sont tout ce que nous ne sommes pas. Il m’aperçoit qui le regarde, et ses poings s’arrêtent contre le sac. Un sourire s’étire sur son visage — lent, entendu, exaspérant. « Tu vois quelque chose qui te plaît, ma belle ? » Je lève les yeux au ciel et descends du tapis, attrapant ma gourde. « Ta technique est brouillonne. Et ta posture est trop étroite. » Ses sourcils se haussent. « Tu boxes ? » « Je tape sur des trucs quand je suis stressée. » « Tu dois être stressée souvent. » Il penche la tête, ses yeux sombres devinant trop de choses. « North Side, pas vrai ? Laisse-moi deviner — filière commerce, papa plein aux as, copain qui roule en BMW. » « Tu t’entraînes à être aussi charmant, ou c’est naturel ? » Il rit — un rire rauque, chaleureux, rien à voir avec le rire lisse de Tristan. Quelque chose dans ma poitrine réagit avant même que je puisse l’étouffer. Je me tourne vers le vestiaire, mais la poignée cassée accroche la sangle de mon sac. Je la tire violemment, marmonnant : « Cet endroit tombe en ruine. Est-ce qu’ils pourraient au moins réparer quelque chose ? » Le rire de Danny s’éteint. « Désolé que la salle de sport ne soit pas à la hauteur de tes standards cinq étoiles, princesse. » Je me retourne brusquement. « Pardon ? » « Tu m’as très bien entendue. » Il s’approche, défaisant lentement les bandages de ses mains. « Poignée de casier cassée. Tragique. Comment vas-tu t’en sortir ? » Sa voix dégouline de venin. « Ça doit être dur, des problèmes comme ça. Pendant que certains d’entre nous font des doubles shifts juste pour pouvoir payer l’abonnement. » « Je n’étais pas— » « Vous êtes toutes pareilles, les filles du North Side. » Il ne sourit plus. « Vous traversez la vie à vous plaindre de vos ongles ébréchés et du wifi trop lent, alors que des gens comme moi essaient juste de garder la lumière allumée. Mais vas-y, parle-moi encore de la poignée cassée. Je suis captivé. » La chaleur envahit mon visage — de la colère, mais aussi pire encore. De la honte. « Tu ne sais rien de moi, » je crache. « J’en sais assez. Leggings de marque. Gourde à quarante dollars. T’as probablement jamais bossé de ta vie. » Il incline la tête. « Ça fait quoi, princesse ? On te donne tout et tu trouves encore le moyen de te plaindre ? » Ses mots frappent comme une gifle. Parce qu’au fond, je sais qu’il a raison — et je le déteste de l’avoir vu. « Au moins, moi, j’ai pas un complexe gros comme une moto, » je réplique. « Ça doit être épuisant, de détester tous ceux qui ont plus que toi. Peut-être que si tu passais moins de temps à juger des gens que tu ne connais pas, t’irais quelque part. » Sa mâchoire se crispe. Un instant, quelque chose vacille dans ses yeux — de la peine, peut-être. Puis tout disparaît, remplacé par une froide amusement. « Va-t’en, princesse. Papa doit sûrement t’attendre. » Je ne réponds pas. Je marche vers le vestiaire, les mains tremblantes, la gorge serrée. Narcissique. Arrogant. Cruel. Tout ce à quoi je m’attendais, en pire. Mais pendant un instant traître, mon esprit s’égare. Je me demande à quoi ressemble Ghost. Si ses mains sont rugueuses. Si ses épaules sont aussi larges. S'il me regarderait jamais avec autant de mépris. Je chasse cette pensée avec force. Tristan est mon avenir. Tristan est le plan. Tristan est ce que je suis censée vouloir. Mais le désir n'a jamais fait partie de l'équation. Entrez dans une histoire où l'amour commence derrière un écran et où rien ne reste virtuel bien longtemps dans Love at First Login 💖 «Tócate», dijo suavemente. Nadie me había hecho sentir deseada antes 🥀. Ni mi novio. Ni mi familia. Nadie. Hasta él. Ghost no me apresuró—esperó 😮‍💨. Escuchó. Me hizo sentir lo suficientemente segura como para querer más 💞🔥. Solo su voz hizo que mi cuerpo temblara, que mi pulso se acelerara, que mis dedos temblaran entre mis muslos 💦. Me dije a mí misma que no era real. Solo un juego. Solo fantasía. Pero a mi cuerpo no le importaba. Y a mi corazón tampoco ❤️‍🔥. Capítulo 1 POV de Nora Tristan está hablando de sí mismo otra vez. Observo sus labios moverse, formando palabras que dejé de escuchar hace diez minutos. La firma de inversiones de su padre. Una fusión. Planes de verano en la casa de los Hamptons que nuestros padres ya discuten sin nosotros. —Y mi mamá volvió a mencionar la fecha del compromiso —dice, girando su copa de vino—. La próxima primavera. Después de la graduación. Tu padre está de acuerdo. —Qué bien —respondo. No nota la falta de entusiasmo en mi voz. Nunca lo hace. Tristan atraviesa el mantel blanco y toma mi mano. Su agarre es firme, posesivo—el toque de un hombre que ya ha calculado exactamente cuánto valgo para él. —Pareces distraída —frunce el ceño. —Solo cansada. Ha sido una semana larga. —Deberías cuidarte más. Te necesito radiante para la gala benéfica del mes que viene. Aprieta mi mano una vez, luego la suelta para revisar su teléfono. —Mamá ya eligió tu vestido. Asiento y sonrío, interpretando el papel que he perfeccionado a lo largo de años de práctica. No pregunta cómo fue mi semana ni por qué estoy cansada—nunca le ha importado. Soy un activo en su portafolio, una casilla en su plan de vida. Y me quedo. Porque esto es lo que conozco. Porque mis padres me enseñaron que el amor es una transacción y que debería agradecer que alguien quiera comprarme. Él paga y me acompaña hasta mi coche. Su beso de buenas noches es breve, mecánico—con toda la pasión de un apretón de manos. Sus manos permanecen en mi cintura porque sabe que me congelaría si bajaran más, así que finalmente dejó de intentarlo. "Mándame un mensaje mañana," dice, y no es una pregunta — es una orden. Manejo a casa con las ventanas abajo, dejando que el aire frío me muerda las mejillas. El silencio de mi apartamento me envuelve, y por primera vez en toda la noche, respiro. Me despojo de la actuación en pedazos. Tacones junto a la puerta, vestido en el suelo del baño, maquillaje borrado hasta que mi rostro vuelve a parecerse al mío. Viejos pantalones de chándal, moño desordenado, y el visor de realidad virtual esperando en mi mesilla de noche. Mis dedos se cierran sobre él, y mi pulso se acelera. Esta es la única parte de mi día que me pertenece. "Echo" carga en capas cuando me pongo el visor y me sumerjo en otra realidad. El sonido primero — bosque ambiental, agua a lo lejos. Luego la luz, pintando árboles y senderos de piedra y un cielo lleno de estrellas que no existen en ningún otro lugar más que aquí. La zona del bosque se materializa a mi alrededor, y mis hombros se relajan por primera vez en toda la noche. Ahora soy Siren — de cabello plateado, mandíbula afilada, vestida de negro medianoche con acentos violetas que brillan al moverme. Nada que ver con Nora y sus tonos neutros y perlas. Siren lleva su confianza como armadura, camina como si poseyera cada píxel bajo sus pies. Es la versión de mí que solo permito que exista en la oscuridad — la honesta, la real. Ghost ya me espera junto al viejo puente de piedra. Un año de esto. Un año de su voz en mi oído, su presencia a mi lado, el ritmo fácil que creamos en un mundo donde ninguno de los dos tiene que ser real. "Llegas tarde," dice. Su voz es cálida, burlona, familiar de una manera que hace que algo en mi pecho se afloje. "Tráfico." "¿En un videojuego?" "Cállate." Él se ríe, y me sorprendo sonriendo — sonriendo de verdad. No la sonrisa de la actuación, no la que llevé durante la cena mientras Tristan planeaba mi futuro sin preguntar. Caminamos juntos, avanzando hacia el marcador de la misión que brilla a lo lejos. —Trampas de pinchos esta noche —dice Ghost, desplegando el informe de la misión—. ¿Tú a la izquierda y yo a la derecha? —¿Cuándo ha funcionado eso alguna vez? —El optimismo es una virtud, Siren. —El optimismo es un mecanismo de defensa para quienes no han aprendido algo mejor. Navegamos las trampas juntos, nuestro ritmo sincronizado tras meses de práctica. Él anuncia los patrones; yo ajusto mi recorrido. Veo una placa de presión; él la salta de un brinco. El juego es secundario. Siempre lo ha sido. Las conversaciones son lo importante. Llegamos a una puerta que requiere ambas llaves, y la pantalla de carga nos atrapa en un pequeño claro mientras la siguiente sección se genera. El avatar de Ghost se sienta en un tronco caído y yo me acomodo a su lado, tan cerca que nuestros hombros casi se tocan. —¿De qué huyes esta noche? —pregunta. Directo, sin filtros, como nadie en mi vida real lo ha sido jamás. —¿Por qué crees que estoy huyendo? —Estás más callada de lo normal. Y no has insultado mi estrategia de combate ni una vez. El pecho se me aprieta. —Pasé dos horas siendo planeada como una cena de gala. Fechas de compromiso. Galas benéficas. Qué vestido debo usar para impresionar a su madre. Y ni una sola vez alguien preguntó qué quería yo. Ghost guarda silencio mientras el bosque zumba a nuestro alrededor. —¿Y qué quieres tú? —pregunta al fin, suave y sencillo. Nadie me lo ha preguntado nunca —ni mis padres, ni Tristan. La garganta se me cierra. —No lo sé. No creo que se me permita querer cosas. —Eso es lo más triste que he escuchado. —Es simplemente así. —No tiene que serlo. Una notificación parpadea. Nuevo nivel pareado desbloqueado, accesible solo para los jugadores Siren y Ghost. Me quedo mirándola, y mi corazón hace algo extraño. —Sin presión —dice Ghost—. Pero no pienso irme a ningún lado. Pulso 'sí' y el mundo cambia. El bosque se disuelve, reemplazado por algo nuevo: una ciudad virtual inmensa que nunca antes había visto, llena de luces de neón y edificios imponentes y calles que palpitan con posibilidades. El avatar de Ghost está a mi lado mientras contemplamos este nuevo paisaje. —Guau —susurro—. ¿Este es el nivel emparejado? —Parece que desbloquea toda una nueva zona. Él comienza a caminar, y yo lo sigo, nuestros avatares moviéndose por calles llenas de otros jugadores, tiendas, marcadores de misiones. Entonces lo noto: un edificio al final de una de las calles, su entrada borrosa, palpitando con un suave resplandor rosa. Me acerco y aparece un aviso en mi visión: "Se requiere verificación de edad. Por favor, confirme que tiene más de 18 años para acceder a esta área". —¿Qué es eso? —pregunto. —La Sala del Amor —la voz de Ghost adquiere un tono burlón—. Un espacio íntimo. Muy popular y muy... adulto. En plan PornHub, realmente. Mis mejillas se calientan bajo el visor. —Oh… —Podríamos echarle un vistazo si quieres. Hace una pausa, cargada de intención. —Por motivos de investigación, claro. —En tus sueños. —Todas las noches, Siren. Empujo su avatar y él se ríe: cálido, fácil, el sonido me envuelve de una manera que hace que el estómago me dé un vuelco. Avanzamos hacia la misión real, pero la puerta borrosa permanece en el fondo de mi mente. La archivo bajo cosas que nunca haré e intento olvidar que la vi. Llegamos a una plaza en el centro de la ciudad, y el avatar de Ghost se vuelve hacia el mío. Aunque no puedo ver su rostro, aunque nada de esto es real, la cercanía hace que la respiración se me corte. —Me alegro de que te hayas quedado —susurra. Algo sucede en mi cuerpo. Su voz baja de tono, íntima, como si sus labios rozaran mi oído. Un calor me recorre, expandiéndose, acumulándose en lo más profundo de mi vientre… y más abajo. Mis muslos se aprietan instintivamente. —Siren —murmura—. Pienso en ti. Incluso cuando no estamos jugando." Mi respiración se entrecorta y el calor inunda entre mis piernas — súbito, innegable. Nunca sentí esto con Tristan, ni una sola vez. Pero la voz de Ghost por sí sola me hace doler en lugares que olvidé que existían. Mi mano desciende por mi estómago sin pensar, flotando, deseando. "Ghost—" empiezo, pero mi teléfono lo destroza todo. El nombre de Tristan parpadea en la pantalla. Me arranco los auriculares, jadeando. La piel sonrojada, la ropa interior húmeda, las manos temblando. Contesto al cuarto timbrazo, obligando a mi voz a mantenerse firme. "Hola." "Ven. Sigo despierto." Su voz es plana, expectante. "La noche no tiene que terminar todavía." Cierro los ojos, el susurro de Ghost aún resonando bajo mi piel. "Estoy cansada, Tristan. Quizá mañana." Una pausa. Exhala con fuerza. "Bien. Entonces mañana. Me lo debes." La línea se corta antes de que pueda responder. Me recuesto, la voz de Ghost aún ardiendo dentro de mí, la frialdad de Tristan resonando en mis oídos. ¿Qué me pasa? Capítulo 2 Fui a casa de Tristan la noche siguiente. Después de todo, se lo debía. Ahora él se ha ido, y yo sigo acostada en su cama, mirando el techo, repasando el asco en su voz cuando se apartó. Lo intentó de nuevo — manos empujándose bajo mi camiseta sin pedir permiso, boca en mi cuello mientras murmuraba cuánto tiempo había esperado. Qué paciente ha sido. Cuánto le debo por esa paciencia. Y me quedé paralizada. Como siempre me pasa. Mi cuerpo se bloqueó en cuanto sus dedos alcanzaron la pretina de mis bragas, cada músculo poniéndose rígido bajo una piel que se negaba a cooperar. "Seis meses", dijo, rodando lejos de mí con un suspiro. "Seis malditos meses, Nora. Esto ya es ridículo." No respondí. Nunca sé qué decir cuando se pone así. "Mi ex lo habría..." Se detuvo, la mandíbula tensa. "Olvídalo. De todas formas, tengo una reunión temprano." Se vistió en la oscuridad y ni siquiera se despidió con un beso. Luego la puerta se cerró detrás de él con un clic que sonó a juicio. Hemos estado juntos durante seis meses, y nunca le he permitido ir más allá de cierto punto. Él esperaba que sucediera para ahora —la mayoría de las chicas en su mundo se entregan libremente, y dejó claro que me eligió a pesar de mi vacilación. Un favor, según lo cuenta él. Paciencia que no tenía por qué ofrecer. Debería estar agradecida, eso es lo que me han enseñado. Los hombres como Tristan no esperan. Los hombres como Tristan tienen muchas opciones. Pero a mi cuerpo no le importa la gratitud. Se bloquea cada vez que él me toca, y no entiendo por qué. Es guapo, rico y exactamente lo que mis padres querían para mí, lo que me criaron para desear para mí misma. Debería sentirme afortunada. Debería sentirme deseada. En cambio, no siento nada. Nada excepto la vaga náusea de ser manipulada como una propiedad. Tengo veintiún años y aún soy virgen, y todos actúan como si eso fuera mi fracaso. La frustración de Tristan. Las preguntas incisivas de mi madre sobre nietos. Las bromas de mi padre sobre concretar el asunto. Todos esperan que actúe, que cumpla, que deje de ser difícil. Y no puedo explicar que mi cuerpo se niega a entregarse a alguien que jamás ha preguntado qué quiero yo. La voz de Ghost flota en mi memoria. ¿Qué quieres tú? Mi pulso se acelera ante la idea de él, y algo complicado se retuerce en mi estómago. Él me hizo una pregunta que nadie más me había hecho. Escuchó la respuesta. Me hizo sentir que mis deseos importaban. Tal vez por eso mi cuerpo se bloquea con Tristan. Tal vez sabe algo que estoy demasiado entrenada para admitir. Me quito las sábanas de encima y agarro mis llaves. La ciudad se despliega fuera del parabrisas, cuadra tras cuadra, y tomo el camino largo sin darme cuenta. Ese que atraviesa el territorio del West Side antes de regresar a terreno neutral. Muros cubiertos de grafitis pasan borrosos junto a mis ventanas mientras farolas titilantes proyectan sombras naranjas sobre las aceras agrietadas. Un grupo de motocicletas reluce afuera de un restaurante abierto hasta tarde, el cromo captando el resplandor del neón. West Side College está en el centro de todo — edificios mal financiados, cercas de alambre, estudiantes que trabajan en tres empleos para poder pagar los libros de texto. Unas cuadras más adelante, el paisaje cambia y aparecen complejos de apartamentos con portero. Setos recortados con perfección geométrica. Una cafetería que reconozco, la que cobra ocho dólares por un café latte y doce por una tostada de aguacate. Dos mundos diferentes compartiendo la misma ciudad, fingiendo que el otro no existe. La rivalidad no es oficial. North Side University y West Side College comparten juntas de acreditación, comités de financiamiento, un consejo municipal que desearía que simplemente se llevaran bien. Pero todos conocen la verdad. Comenzó hace décadas — algunos dicen que fue por una disputa de becas, otros por una pelea por una chica, la mayoría dice que ya no importa porque el odio se ha convertido en su propia razón. Los estudiantes de North Side llaman a West Side peligroso, criminal, basura. Los estudiantes de West Side llaman a North Side falso, privilegiado, blando. No salen juntos. No se hacen amigos. Apenas reconocen la existencia del otro, salvo para burlarse. Crecí escuchando a mi padre hablar de West Side como hablaba de las plagas — algo que evitar, algo inferior a nosotros. Nunca lo cuestioné. Nunca tuve motivo para hacerlo. Por eso estudio en North Side, por eso vivo en un edificio cerrado. Por eso mi mundo tiene bordes limpios y su aprobación estampada en cada rincón. Iron Hour aparece a través del parabrisas y entro en el estacionamiento. El gimnasio está en terreno neutral, técnicamente no pertenece a ninguno de los dos campus, pero ambos lo reclaman. Veinticuatro horas. Sin cuotas de membresía. El tipo de lugar donde puedo desaparecer sin que nadie le informe a mis padres. Reclamo una caminadora en la esquina trasera y empiezo a correr. El ruido en mi cabeza se apaga, reemplazado por el ritmo de mi propia respiración, el zumbido mecánico de la máquina y el distante tintinear de las pesas. Corro hasta que me tiemblan las piernas. Hasta que la camiseta se me pega a la espalda. Hasta que no puedo pensar en las manos arrogantes de Tristan ni en las preguntas suaves de Ghost, ni en la guerra entre lo que me enseñaron a aceptar y lo que empiezo a sospechar que merezco. Bajo la velocidad de la cinta, jadeando, y es entonces cuando lo oigo: el golpe rítmico de puños contra cuero, desde el saco pesado en la esquina trasera. Me giro antes de poder detenerme. Un chico trabaja el saco con una violencia controlada: cabello oscuro empapado de sudor, mandíbula afilada, chaqueta de cuero descartada en un banco cercano. Tatuajes asoman por su cuello, tinta negra desapareciendo bajo la camiseta. Su postura es demasiado estrecha cuando baja la guardia entre combinaciones. Pero hay algo en la manera en que se mueve—crudo, sin pulir, vivo de un modo que me hace tensar el estómago. Danny Vega. Lo conozco de oídas. West Side, club de motociclistas—uno de los líderes, según los rumores. Todo sobre lo que los estudiantes de North Side se advierten en fiestas y comedores. Aléjate de los motociclistas. Son peligrosos. Son criminales. Son todo lo que nosotros no somos. Él me ve mirándolo y sus puños se detienen contra el saco. Una sonrisa se dibuja en su rostro—lenta, cómplice, exasperante. "¿Ves algo que te guste, preciosa?" Pongo los ojos en blanco y bajo de la cinta, agarrando mi botella de agua. "Tu técnica es descuidada. Y la postura, demasiado estrecha." Sus cejas se alzan. "¿Boxeas?" "Golpeo cosas cuando estoy estresada." "Debes estar estresada muy seguido." Inclina la cabeza, sus ojos oscuros viendo demasiado. "¿North Side, verdad? Déjame adivinar: carrera de negocios, el dinero de papá, novio que conduce un BMW." "¿Practicas ser tan encantador o te sale natural?" Él ríe—áspero, cálido, nada que ver con la risa pulida de Tristan. Algo en mi pecho responde antes de que pueda apagarlo. Me giro hacia el vestuario, pero el asa rota atrapa la correa de mi bolso. La tiro con fuerza, murmurando: "Este lugar se está cayendo a pedazos. ¿Les costaría tanto arreglar algo?" La risa de Danny muere. "Perdona que el gimnasio no esté a la altura de tus estándares de cinco estrellas, princesa." Me doy la vuelta. "¿Perdón?" "Me oíste." Da un paso más cerca, desenvolviendo lentamente sus manos. "Asa de taquilla rota. Trágico. ¿Cómo vas a sobrevivir?" Su voz rezuma veneno. "Debe ser duro tener problemas así. Mientras tanto, algunos trabajamos turnos dobles solo para poder pagar la membresía." "No estaba—" "Todas ustedes, chicas del North Side, son iguales." Ya no sonríe. "Vas por la vida quejándote de uñas partidas y wifi lento mientras gente como yo trata de que no le corten la luz. Pero claro, cuéntame más del asa rota. Estoy fascinado." El calor me sube al rostro — furia y algo peor. Vergüenza. "No sabes nada de mí," espeto. "Sé suficiente. Leggings de diseñador. Botella de agua de cuarenta dólares. Probablemente nunca has trabajado un solo día en tu vida." Inclina la cabeza. "¿Cómo se siente, princesa? Que te den todo y aun así encontrar motivos para quejarte?" Las palabras caen como una bofetada. Porque una parte de mí sabe que tiene razón — y lo odio por verlo. "Al menos yo no tengo un complejo de inferioridad del tamaño de una motocicleta," le contesto. "Debe ser agotador odiar a todo el que tiene más que tú. Quizá si pasaras menos tiempo juzgando a gente que no conoces, de verdad llegarías a algún lado." Su mandíbula se tensa. Por un segundo, algo titila en sus ojos — ¿dolor, quizá? Pero desaparece, reemplazado por una diversión fría. "Vete ya, princesa. Seguro que papá te está esperando." No respondo. Camino hacia el vestuario, las manos temblando, la garganta apretada. Narcisista. Arrogante. Cruel. Todo lo que esperaba y peor. Pero por un instante traicionero, mi mente divaga. Me pregunto cómo se ve Ghost. Si sus manos son ásperas. Si sus hombros son tan anchos. Si alguna vez me miraría con tanto desprecio. Apago el pensamiento de inmediato. Tristan es mi futuro. Tristan es el plan. Tristan es lo que se supone que debo desear. Pero el deseo nunca ha formado parte de la ecuación. Entra en una historia donde el amor comienza detrás de una pantalla y nada permanece virtual por mucho tiempo en Amor al Primer Inicio de Sesión 💖 «Toccati», disse piano. Nessuno mi aveva mai fatta sentire desiderata prima d’ora 🥀. Né il mio ragazzo. Né la mia famiglia. Nessuno. Fino a lui. Ghost non mi mise fretta—aspettò 😮‍💨. Ascoltò. Mi fece sentire abbastanza al sicuro da volere di più 💞🔥. Solo la sua voce faceva tremare il mio corpo, accelerava il battito del mio cuore, faceva vibrare le mie dita tra le cosce 💦. Mi ripetevo che non era reale. Solo un gioco. Solo fantasia. Ma al mio corpo non importava. E nemmeno al mio cuore ❤️‍🔥. Capitolo 1 POV di Nora Tristan parla ancora di sé. Guardo la sua bocca muoversi, formare parole che ho smesso di ascoltare dieci minuti fa. La società d’investimenti di suo padre. Una fusione. I programmi estivi nella casa agli Hamptons che i nostri genitori stanno già pianificando senza di noi. «E mia madre ha menzionato di nuovo la tempistica del fidanzamento», dice, facendo roteare il vino. «La prossima primavera. Dopo la laurea. Tuo padre è d’accordo.» «Che bello», rispondo. Non nota la piattezza nella mia voce. Non lo fa mai. Tristan allunga il braccio sopra la tovaglia bianca e prende la mia mano. La sua stretta è ferma, possessiva — il tocco di un uomo che ha già calcolato esattamente quanto valgo per lui. «Sembri distratta», si acciglia. «Solo stanca. Settimana lunga.» «Dovresti prenderti più cura di te. Ti voglio radiosa per il gala di beneficenza del mese prossimo.» Mi stringe la mano una volta, poi la lascia per controllare il telefono. «Mamma ha già scelto il tuo vestito.» Annuisco e sorrido, recitando il ruolo che ho perfezionato in anni di pratica. Non mi chiede com’è andata la mia settimana né perché sono stanca — non gli è mai interessato. Sono una risorsa nel suo portafoglio, una casella da spuntare nel piano della sua vita. E io resto. Perché è quello che conosco. Perché i miei genitori mi hanno insegnato che l’amore è una transazione e dovrei essere grata che qualcuno sia disposto a comprare. Lui paga e mi accompagna alla macchina. Il suo bacio della buonanotte è breve, meccanico — tutta la passione di una stretta di mano. Le sue mani restano sui miei fianchi perché sa che mi irrigidirei se si spingessero più in basso, così alla fine ha smesso di provarci. "Scrivimi domani," dice, e non è una domanda — è un comando. Guido verso casa con i finestrini abbassati, lasciando che l’aria fredda mi pizzichi le guance. Il silenzio del mio appartamento mi avvolge, e per la prima volta in tutta la sera, respiro. Mi libero della recita a pezzi. Tacchi vicino alla porta, abito sul pavimento del bagno, il trucco tolto finché il mio viso non torna il mio. Vecchi pantaloni felpati, uno chignon scomposto, e il visore VR che mi aspetta sul comodino. Le mie dita si chiudono attorno ad esso e il battito accelera. Questa è l’unica parte della giornata che appartiene solo a me. "Echo" si carica a strati quando metto il visore e mi immergo in un’altra realtà. Il suono per primo — foresta ambientale, acqua in lontananza. Poi la luce, che dipinge alberi e sentieri di pietra e un cielo pieno di stelle che non esistono da nessun’altra parte se non qui. La zona della foresta si materializza intorno a me e le mie spalle si rilassano per la prima volta in tutta la notte. Ora sono Siren — capelli d’argento, mascella scolpita, vestita di nero mezzanotte con accenti viola luminosi che pulsano quando mi muovo. Niente a che vedere con Nora, coi suoi toni neutri e le perle. Siren indossa la sicurezza come un’armatura, cammina come se possedesse ogni pixel sotto i suoi piedi. È la versione di me che lascio esistere solo nel buio — quella onesta, quella vera. Ghost mi aspetta già vicino al vecchio ponte di pietra. Un anno di questo. Un anno della sua voce nel mio orecchio, della sua presenza al mio fianco, del ritmo naturale che abbiamo costruito in un mondo dove nessuno dei due deve essere reale. "Sei in ritardo," dice. La sua voce è calda, ironica, familiare in un modo che scioglie qualcosa nel mio petto. "Traffico." "In un videogioco?" "Stai zitto." Lui ride, e mi ritrovo a sorridere — a sorridere davvero. Non il sorriso di circostanza, non quello che ho portato a cena mentre Tristan pianificava il mio futuro senza chiedermelo. Camminiamo insieme, muovendoci verso il segnalino della missione che brilla in lontananza. "Trappole a punte stasera," dice Ghost, aprendo il briefing della missione. "Tu prendi a sinistra, io a destra?" "Quando è mai funzionato?" "L’ottimismo è una virtù, Siren." "L’ottimismo è un meccanismo di difesa per chi non ha ancora imparato di meglio." Superiamo le trappole insieme, i nostri movimenti sincronizzati dopo mesi di allenamento. Lui chiama i pattern; io modifico la mia traiettoria. Scorgo una lastra a pressione; lui la scavalca con un balzo. Il gameplay è secondario. È sempre stato secondario. Le conversazioni sono il punto centrale. Arriviamo davanti a un cancello che richiede entrambe le chiavi, e la schermata di caricamento ci intrappola in una piccola radura mentre la sezione successiva si genera. L’avatar di Ghost si accomoda su un tronco caduto e io mi siedo accanto a lui, abbastanza vicina che le nostre spalle quasi si sfiorano. "Da cosa stai scappando stasera?" chiede. Diretto, senza filtri — come nessuno nella mia vita reale ha mai fatto. "Cosa ti fa pensare che stia scappando?" "Sei più silenziosa del solito. E non hai insultato una sola volta la mia strategia di combattimento." Il petto mi si stringe. "Ho passato due ore ad essere pianificata come una cena di gala. Tempistiche per il fidanzamento. Serate di beneficenza. Che vestito indosserò per impressionare sua madre. E nessuno, neanche una volta, mi ha chiesto cosa volevo io." Ghost tace mentre la foresta vibra intorno a noi. "E cosa vuoi?" chiede infine, con voce dolce e semplice. Nessuno me lo aveva mai chiesto — né i miei genitori, né Tristan. La gola mi si chiude. "Non lo so. Non credo mi sia permesso desiderare delle cose." "È la cosa più triste che abbia mai sentito." "È solo così che va." "Non deve essere così." Una notifica lampeggia. Nuovo livello in coppia sbloccato, accessibile solo ai giocatori Siren e Ghost. La fisso, e il mio cuore fa qualcosa di strano. "Nessuna pressione," dice Ghost. "Ma io non vado da nessuna parte." Premo ‘sì’ e il mondo cambia. La foresta svanisce, sostituita da qualcosa di nuovo — una città virtuale sconfinata che non ho mai visto prima, fatta di luci al neon, edifici svettanti e strade che pulsano di possibilità. L’avatar di Ghost è al mio fianco mentre osserviamo il nuovo paesaggio. «Wow», sussurro. «Questo è il livello di coppia?» «Sembra che sblocchi tutta una nuova zona.» Inizia a camminare e io lo seguo, i nostri avatar si muovono tra strade piene di altri giocatori, negozi, indicatori di missioni. Poi la vedo — un edificio in fondo a una via, l’ingresso sfocato, che pulsa di una tenue luce rosa. Mi avvicino e compare un messaggio nella mia visuale: ‘Verifica dell’età richiesta. Conferma di avere più di 18 anni per accedere a quest’area.’ «Cos’è quello?» chiedo. «La Stanza dell’Amore.» Il tono di Ghost si fa più malizioso. «Spazio intimo. Molto popolare e molto… per adulti. In stile PornHub, davvero.» Le mie guance si scaldano sotto il visore. «Oh…» «Potremmo darci un’occhiata, se vuoi.» Una pausa, volutamente carica. «Per scopi di ricerca, ovviamente.» «Nei tuoi sogni.» «Ogni notte, Siren.» Spingo il suo avatar, e lui ride — una risata calda, spontanea, un suono che mi avvolge in un modo che mi fa sussultare lo stomaco. Proseguiamo verso la vera missione, ma la porta sfocata resta nella mia mente. La relego tra le cose che non farò mai e cerco di dimenticare di averla vista. Raggiungiamo una piazza al centro della città, e l’avatar di Ghost si volta verso il mio. Anche se non posso vedere il suo volto, anche se nulla di tutto questo è reale, la vicinanza mi fa trattenere il respiro. «Sono felice che tu sia rimasta», sussurra. Qualcosa mi accade dentro. La sua voce si fa più bassa, intima, come se le sue labbra fossero contro il mio orecchio. Un calore improvviso si espande, scendendo nel basso ventre — e ancora più giù. Le cosce si stringono istintivamente. «Siren», mormora. «Penso a te. Anche quando non stiamo giocando." Il mio respiro si spezza e il calore mi travolge tra le gambe — improvviso, innegabile. Non ho mai provato questo con Tristan, nemmeno una volta. Ma solo la voce di Ghost mi fa sentire un dolore in posti che avevo dimenticato esistessero. La mia mano scende sullo stomaco senza pensarci, esitante, desiderosa. "Ghost—" inizio, ma il telefono rompe tutto. Il nome di Tristan lampeggia sullo schermo. Mi strappo le cuffie, ansimando. Pelle arrossata, biancheria intima bagnata, mani tremanti. Rispondo al quarto squillo, costringendo la voce a essere stabile. "Ehi." "Vieni qui. Sono ancora sveglio." La sua voce è piatta, aspettativa. "La notte non deve finire ancora." Chiudo gli occhi, il sussurro di Ghost ancora che mi risuona sotto la pelle. "Sono stanca, Tristan. Magari domani." Una pausa. Sbuffo tagliente. "Va bene. Allora domani. Mi devi qualcosa." La linea si interrompe prima che io possa rispondere. Mi sdraio, la voce di Ghost ancora che mi brucia dentro, il gelo di Tristan che mi rimbomba nelle orecchie. Cosa c'è che non va in me? Capitolo 2 Sono andata da Tristan la notte dopo. In fondo, glielo dovevo. Ora lui non c'è più, e io sono ancora sdraiata nel suo letto, fissando il soffitto, ripensando al disgusto nella sua voce quando si è allontanato. Ci ha riprovato — le mani che spingevano sotto la mia maglietta senza chiedere, la bocca sul collo mentre mormorava di quanto tempo avesse aspettato. Di quanto fosse stato paziente. Di quanto io gli dovessi per quella pazienza. E io mi sono bloccata. Come faccio sempre. Il mio corpo si è irrigidito non appena le sue dita hanno raggiunto l'elastico delle mie mutandine, ogni muscolo teso sotto una pelle che si rifiutava di collaborare. "Sei mesi," ha detto, rotolando via da me con un sospiro. "Sei fottuti mesi, Nora. Sta diventando ridicolo." Non ho risposto. Non so mai cosa dire quando è così. "La mia ex avrebbe..." Si è fermato, la mascella serrata. "Lascia perdere. Ho comunque una riunione presto." Si è vestito al buio e nemmeno mi ha dato un bacio d'addio. Poi la porta si è chiusa alle sue spalle con un clic che suonava come un giudizio. Siamo insieme da sei mesi, e non l'ho mai lasciato andare oltre un certo punto. Lui si aspettava che sarebbe successo ormai — la maggior parte delle ragazze nel suo mondo si concede liberamente, e mi ha fatto capire chiaramente che mi aveva scelta nonostante le mie esitazioni. Un favore, così la racconta lui. Pazienza che non era tenuto ad avere. Dovrei essere grata, è quello che mi è stato insegnato. Uomini come Tristan non aspettano. Uomini come Tristan hanno molte opzioni. Ma il mio corpo non si cura della gratitudine. Si irrigidisce ogni volta che mi tocca, e non capisco il perché. È bello, ricco ed esattamente ciò che i miei genitori volevano per me, quello che sono stata cresciuta a volere per me stessa. Dovrei sentirmi fortunata. Dovrei sentirmi desiderata. Invece non provo nulla. Niente, se non la vaga nausea di essere trattata come una proprietà. Ho ventun anni e sono ancora vergine, e tutti si comportano come se fosse una mia colpa. La frustrazione di Tristan. Le domande pungenti di mia madre sui nipoti. Le battute di mio padre sul "concludere l'affare". Tutti si aspettano che io esegua, che io dia, che smetta di essere difficile. E non riesco a spiegare che il mio corpo si rifiuta di concedersi a qualcuno che non mi ha mai chiesto cosa voglio. La voce di Ghost mi attraversa la memoria. Cosa vuoi? Il mio battito accelera al pensiero di lui, e qualcosa di complicato si attorciglia nello stomaco. Mi ha fatto una domanda che nessun altro mi aveva mai fatto. Ha ascoltato la risposta. Mi ha fatto sentire che i miei desideri contavano. Forse è per questo che il mio corpo si blocca con Tristan. Forse sa qualcosa che sono troppo addestrata per ammettere. Getto via le coperte e afferro le chiavi. La città si srotola davanti al parabrezza, isolato dopo isolato, e prendo la strada lunga senza nemmeno accorgermene. Quella che taglia attraverso il territorio del West Side prima di tornare su terreno neutrale. I muri decorati dai graffiti scorrono sfocati oltre i miei finestrini mentre i lampioni tremolanti gettano ombre arancioni sui marciapiedi screpolati. Un gruppo di motociclette luccica fuori da una tavola calda aperta fino a tardi, il cromo riflette il bagliore al neon. Il West Side College si trova proprio al centro di tutto — edifici sottofinanziati, recinzioni a maglie di ferro, studenti che fanno tre lavori per potersi permettere i libri di testo. Dopo qualche isolato, il paesaggio cambia e compaiono complessi di appartamenti recintati con portieri. Siepi curate tagliate alla perfezione geometrica. Un bar che riconosco, quello che chiede otto dollari per un latte e dodici per un avocado toast. Due mondi diversi che condividono la stessa città, fingendo che l’altro non esista. La rivalità non è ufficiale. La North Side University e il West Side College condividono comitati di accreditamento, commissioni di finanziamento, un consiglio comunale che vorrebbe solo che andassero d’accordo. Ma tutti conoscono la verità. È iniziato decenni fa — alcuni dicono per una disputa su una borsa di studio, altri per una lite per una ragazza, la maggior parte dice che non importa più perché l’odio è diventato la sua stessa ragione. Gli studenti di North Side chiamano quelli di West Side pericolosi, criminali, spazzatura. Gli studenti di West Side chiamano quelli di North Side falsi, privilegiati, molli. Non si frequentano. Non si fanno amici. A malapena riconoscono l’esistenza reciproca se non per disprezzarsi. Sono cresciuto sentendo mio padre parlare del West Side come parlava dei parassiti — qualcosa da evitare, qualcosa inferiore a noi. Non l’ho mai messo in discussione. Non ne ho mai avuto motivo. Ecco perché studio alla North Side, perché vivo in un edificio recintato. Perché il mio mondo ha margini puliti e il suo approvazione impressa su ogni angolo. Iron Hour appare oltre il parabrezza, e parcheggio nel lotto. La palestra si trova in territorio neutro, tecnicamente non appartiene a nessuno dei due campus, ma rivendicata da entrambi. Ventiquattro ore su ventiquattro. Nessuna quota di iscrizione. Il tipo di posto dove posso sparire senza che nessuno riferisca ai miei genitori. Scelgo un tapis roulant nell’angolo in fondo e inizio a correre. Il rumore nella mia testa si placa, sostituito dal ritmo del mio respiro, dal ronzio meccanico della macchina e dal clangore distante dei pesi. Corro finché le gambe mi tremano. Finché la maglietta mi si incolla alla schiena. Finché non posso più pensare alle mani arroganti di Tristan o alle domande gentili di Ghost, o alla guerra tra ciò che mi hanno insegnato ad accettare e ciò che inizio a sospettare di meritare. Rallento il tapis roulant, ansimando, ed è allora che lo sento — il tonfo ritmico dei pugni contro la pelle, dal sacco pesante nell’angolo in fondo. Mi giro prima ancora di potermi fermare. Un ragazzo lavora sul sacco con violenza controllata — capelli scuri inumiditi di sudore, mascella affilata, giacca di pelle abbandonata su una panca lì vicino. Tatuaggi sbucano dal colletto, inchiostro nero che scompare sotto la maglietta. La posizione è troppo stretta mentre la guardia cala tra le combinazioni. Ma c’è qualcosa nel suo modo di muoversi — grezzo, non addomesticato, vivo in un modo che mi stringe lo stomaco. Danny Vega. Lo conosco di fama. West Side, il club dei motociclisti — uno dei leader, si dice. Tutto ciò di cui gli studenti del North Side si mettono in guardia alle feste e nelle mense. Stai lontano dai motociclisti. Sono pericolosi. Sono criminali. Sono tutto ciò che noi non siamo. Mi coglie a guardarlo e le sue mani si fermano contro il sacco. Un sorriso gli si allarga in faccia — lento, consapevole, esasperante. «Vedi qualcosa che ti piace, bella?» Alzo gli occhi al cielo e scendo dal tapis roulant, afferrando la mia borraccia. «La tua tecnica fa schifo. E la posizione è troppo stretta.» Alza le sopracciglia. «Fai boxe?» «Colpisco cose quando sono stressata.» «Devi essere spesso stressata.» Inclina la testa, occhi scuri che vedono troppo. «North Side, giusto? Fammi indovinare — economia aziendale, soldi di papà, fidanzato che guida una BMW.» «Ti alleni a essere così affascinante, o ti viene naturale?» Ride — ruvido, caldo, niente a che vedere con la risata raffinata di Tristan. Qualcosa nel mio petto risponde prima che io riesca a soffocarla. Mi volto verso lo spogliatoio, ma la maniglia rotta si impiglia nella tracolla della mia borsa. La strattono via, borbottando: "Questo posto sta cadendo a pezzi. Morirebbero se riparassero qualcosa?" La risata di Danny si spegne. "Scusa se la palestra non è all’altezza dei tuoi standard a cinque stelle, principessa." Mi giro di scatto. "Come, scusa?" "Hai sentito bene." Si avvicina, slacciando lentamente le mani. "Maniglia dell’armadietto rotta. Tragico. Come sopravviverai?" La sua voce gocciola veleno. "Deve essere dura avere problemi come questi. Intanto alcuni di noi fanno doppi turni solo per permettersi l’abbonamento." "Non stavo—" "Voi ragazze del North Side siete tutte uguali." Ora non sorride più. "Fluttuate nella vita lamentandovi per un'unghia scheggiata o il wifi lento mentre persone come me cercano solo di tenere la luce accesa. E certo, raccontami ancora della maniglia rotta. Sono affascinato." Il calore mi sale al viso — rabbia e qualcosa di peggiore. Vergogna. "Non sai niente di me," scatto. "Ne so abbastanza. Leggings firmati. Borraccia da quaranta dollari. Probabilmente non hai mai lavorato un giorno in vita tua." Inclina la testa. "Come ci si sente, principessa? Ricevere tutto su un piatto d’argento e trovare comunque motivi per lamentarsi?" Le parole arrivano come uno schiaffo. Perché in parte so che ha ragione — e lo odio per averlo visto. "Almeno io non ho un complesso di inferiorità grande come una moto," ribatto. "Deve essere sfiancante odiare tutti quelli che hanno più di te. Forse se passassi meno tempo a giudicare chi non conosci, potresti davvero combinare qualcosa." La sua mascella si serra. Per un attimo, qualcosa gli passa negli occhi — dolore, forse. Poi sparisce, sostituito da un’ironica freddezza. "Corri, principessa. Papà ti starà aspettando." Non rispondo. Cammino verso lo spogliatoio, le mani che tremano, la gola stretta. Narcisista. Arrogante. Crudele. Tutto quello che mi aspettavo e anche peggio. Ma per un attimo traditore, la mia mente vaga. Mi chiedo che aspetto abbia Ghost. Se le sue mani sono ruvide. Se le sue spalle sono davvero così larghe. Se mai mi guarderebbe con tanto disprezzo. Reprimo subito quel pensiero. Tristan è il mio futuro. Tristan è il piano. Tristan è ciò che dovrei desiderare. Ma il desiderio non ha mai fatto parte dell'equazione. Entra in una storia dove l'amore nasce dietro uno schermo e nulla rimane virtuale a lungo in Love at First Login 💖 „Dotknij się,” powiedział cicho. Nikt nigdy wcześniej nie sprawił, że czułam się pożądana 🥀. Ani mój chłopak. Ani moja rodzina. Nikt. Aż do niego. Ghost nie poganiał mnie — czekał 😮‍💨. Słuchał. Sprawił, że poczułam się na tyle bezpiecznie, by chcieć więcej 💞🔥. Samym swoim głosem sprawił, że moje ciało drżało, puls przyspieszał, a palce trzęsły się między udami 💦. Powtarzałam sobie, że to nieprawda. To tylko gra. Tylko fantazja. Ale moje ciało miało to gdzieś. Moje serce też ❤️‍🔥. Rozdział 1 Perspektywa Nory Tristan znowu mówi o sobie. Patrzę, jak jego usta się poruszają, formując słowa, których przestałam słuchać dziesięć minut temu. Firma inwestycyjna jego ojca. Fuzja. Plany na lato w domu w Hamptons, które nasi rodzice już omawiają bez nas. —I moja mama znowu wspomniała o terminie zaręczyn — mówi, mieszając winem w kieliszku. — Wiosną. Po ukończeniu studiów. Twój ojciec się zgadza. —To miło — odpowiadam. Nie zauważa braku entuzjazmu w moim głosie. Nigdy nie zauważa. Tristan sięga przez biały obrus i chwyta moją dłoń. Jego uścisk jest mocny, zaborczy — dotyk człowieka, który już dokładnie policzył, ile jestem dla niego warta. —Wyglądasz na rozkojarzoną — marszczy brwi. —Po prostu zmęczona. Ciężki tydzień. —Powinnaś lepiej o siebie dbać. Potrzebuję, żebyś wyglądała świeżo na charytatywnym balu w przyszłym miesiącu. Ściska moją dłoń raz, potem puszcza, żeby sprawdzić telefon. —Mama już wybrała ci sukienkę. Kiwnęłam głową i uśmiechnęłam się, odgrywając rolę, którą wyćwiczyłam przez lata. Nie pyta, jak minął mi tydzień ani dlaczego jestem zmęczona — nigdy go to nie obchodziło. Jestem aktywem w jego portfelu, punktem do odhaczenia w jego planie na życie. A ja zostaję. Bo to jest to, co znam. Bo moi rodzice nauczyli mnie, że miłość to transakcja i powinnam być wdzięczna, że komuś w ogóle na mnie zależy. Płaci i odprowadza mnie do samochodu. Jego pożegnalny pocałunek jest krótki, mechaniczny — ma w sobie tyle pasji, co uścisk dłoni. Jego dłonie pozostają na mojej talii, bo wie, że zamarznę, jeśli powędrują niżej, więc w końcu przestał próbować. "Napisz do mnie jutro," mówi, i to nie jest pytanie — to rozkaz. Wracam do domu z opuszczonymi szybami, pozwalając, by zimne powietrze szczypało mnie w policzki. Cisza mojego mieszkania otula mnie, i po raz pierwszy tej nocy oddycham. Zrzucam z siebie występ kawałek po kawałku. Szpilki przy drzwiach, sukienka na podłodze w łazience, makijaż zmyty tak długo, aż moja twarz znowu wygląda jak moja. Stare dresy, niedbały kok, a na szafce nocnej czeka zestaw VR. Moje palce zaciskają się na nim, a puls przyspiesza. To jedyna część dnia, która naprawdę należy do mnie. "Echo" ładuje się warstwami, kiedy zakładam zestaw i zanurzam się w innej rzeczywistości. Najpierw dźwięk — ambientowy las, odległa woda. Potem światło, malujące drzewa, kamienne ścieżki i niebo pełne gwiazd, które istnieją tylko tutaj. Strefa lasu materializuje się wokół mnie, a moje ramiona po raz pierwszy tej nocy opadają w dół. Teraz jestem Siren — srebrnowłosą, o ostrych rysach, ubraną w głęboką czerń z pulsującymi fioletowymi akcentami, które świecą, gdy się poruszam. Zupełnie nie jak Nora w neutralnych odcieniach i perłach. Siren nosi swoją pewność siebie jak zbroję, chodzi, jakby była właścicielką każdego piksela pod stopami. To ta wersja mnie, której pozwalam istnieć tylko w ciemności — ta szczera, prawdziwa. Ghost już czeka przy starym kamiennym moście. Rok tego. Rok jego głosu w moim uchu, jego obecności u mego boku, łatwego rytmu, który zbudowaliśmy w świecie, gdzie żadne z nas nie musi być prawdziwe. "Spóźniłaś się," mówi. Jego głos jest ciepły, zaczepny, znajomy w sposób, który sprawia, że coś w mojej piersi się rozluźnia. "Korki." "W grze wideo?" "Zamknij się." Śmieje się, a ja łapię się na tym, że się uśmiecham — naprawdę się uśmiecham. Nie tym scenicznym uśmiechem, nie tym, który nosiłam przez całą kolację, podczas gdy Tristan planował moją przyszłość bez pytania mnie o zdanie. Idziemy razem, dostosowując krok do siebie, zmierzając w stronę znacznika misji świecącego w oddali. "Dziś noc z pułapkami kolcowymi," mówi Ghost, wyświetlając briefing misji. "Ty lewa strona, ja prawa?" "Kiedy to się w ogóle sprawdziło?" "Optymizm to cnota, Siren." "Optymizm to mechanizm radzenia sobie dla tych, którzy nie nauczyli się niczego lepszego." Razem obchodzimy pułapki, nasz timing zsynchronizowany po miesiącach ćwiczeń. On podaje wzory; ja dostosowuję trasę. Dostrzegam płytę naciskową; on przeskakuje ją zręcznie. Rozgrywka jest drugorzędna. Zawsze była drugorzędna. Rozmowy są sednem. Docieramy do bramy wymagającej obu kluczy, a ekran ładowania zatrzymuje nas na małej polanie, podczas gdy kolejna sekcja się generuje. Awatar Ghosta siada na powalonym pniu, a ja dosiadam się obok, tak blisko, że niemal stykamy się ramionami. "Przed czym dziś uciekasz?" pyta. Bezpośrednio, bez filtrów — tak, jak nikt w moim prawdziwym życiu nigdy nie pytał. "Dlaczego myślisz, że uciekam?" "Jesteś dziś cichsza niż zwykle. I ani razu nie wyśmiałaś mojej strategii walki." Ściska mnie w piersi. "Spędziłam dwie godziny, będąc planowaną jak przyjęcie. Terminy zaręczyn. Charytatywne bale. Jaką sukienkę założyć, by zaimponować jego matce. I ani razu nikt nie zapytał, czego ja chcę." Ghost milczy, a wokół szumi las. "A czego ty chcesz?" pyta w końcu, cicho i bezpośrednio. Nikt mnie nigdy o to nie pytał — ani rodzice, ani Tristan. Gardło mi się zaciska. "Nie wiem. Nie sądzę, żebym miała prawo czegoś chcieć." "To najsmutniejsze, co kiedykolwiek usłyszałem." "Tak po prostu jest." "Nie musi tak być." Pojawia się powiadomienie. Odblokowano nowy poziom dla pary, dostępny tylko dla graczy Siren i Ghost. Wpatruję się w nie, a moje serce dziwnie się zachowuje. "Bez presji," mówi Ghost. "Ale ja się nie ruszam stąd." Naciskam ‘tak’ i świat się zmienia. Las się rozpływa, zastąpiony czymś nowym — rozległym wirtualnym miastem, którego nigdy wcześniej nie widziałam, pełnym neonowych świateł, strzelistych budynków i ulic pulsujących możliwościami. Avatar Ghosta stoi obok mnie, gdy chłoniemy nowy krajobraz. — Wow — wydycham. — To jest poziom dla par? — Wygląda na to, że odblokowuje zupełnie nową strefę. Zaczyna iść, a ja podążam za nim, nasze awatary przemieszczają się przez ulice pełne innych graczy, sklepów, znaczników zadań. Wtedy to zauważam — budynek na końcu jednej z ulic, jego wejście rozmazane, pulsujące miękkim, różowym blaskiem. Kieruję się w jego stronę i w polu widzenia pojawia się komunikat: „Weryfikacja wieku wymagana. Proszę potwierdzić, że masz 18+, aby uzyskać dostęp do tego obszaru.” — Co to jest? — pytam. — Love Room. — Ton Ghosta staje się zaczepny. — Intymna przestrzeń. Bardzo popularna i bardzo... dla dorosłych. W stylu PornHuba, serio. Czuję, jak policzki robią mi się gorące pod zestawem VR. — Och… — Możemy tam zajrzeć, jeśli chcesz. Pauza, celowo naładowana. — Tylko do celów badawczych, oczywiście. — W twoich snach. — Każdej nocy, Siren. Popycham jego awatara, a on się śmieje — ciepło, swobodnie, ten dźwięk oplata mnie w sposób, który sprawia, że przewraca mi się żołądek. Przechodzimy do właściwego zadania, ale rozmazane wejście pozostaje gdzieś z tyłu głowy. Odkładam to do szufladki rzeczy, których nigdy nie zrobię, i próbuję zapomnieć, że to widziałam. Docieramy do placu w centrum miasta, a avatar Ghosta odwraca się w stronę mojego. Mimo że nie mogę zobaczyć jego twarzy, mimo że to wszystko nie jest prawdziwe, ta bliskość sprawia, że wstrzymuję oddech. — Cieszę się, że zostałaś — szepcze. Coś dzieje się z moim ciałem. Jego głos staje się niższy, intymny, jakby jego usta były przy moim uchu. Fala gorąca rozlewa się na zewnątrz, zbierając się nisko w moim brzuchu — a potem jeszcze niżej. Moje uda zaciskają się instynktownie. — Siren — mruczy. — Myślę o tobie. Nawet kiedy nie gramy." Mój oddech się urywa, a gorąco zalewa mnie między nogami — nagle, niepodważalnie. Nigdy nie czułam tego z Tristanem, ani razu. Ale sam głos Ghosta sprawia, że tęsknię w miejscach, o których zapomniałam, że istnieją. Moja dłoń zjeżdża w dół brzucha bez namysłu, zawisa, pragnąc. "Ghost—" zaczynam, ale mój telefon wszystko przerywa. Imię Tristana miga na ekranie. Zdzieram słuchawki, dysząc. Skóra rozpalona, majtki wilgotne, ręce drżące. Odbieram przy czwartym dzwonku, zmuszając głos do spokoju. "Hej." "Przyjedź. Nadal nie śpię." Jego głos jest płaski, oczekujący. "Noc jeszcze się nie skończyła." Zamykam oczy, szept Ghosta nadal rozbrzmiewa pod moją skórą. "Jestem zmęczona, Tristan. Może jutro." Pauza. Ostry wydech. "Dobrze. To jutro. Jesteś mi winna." Połączenie urywa się, zanim mogę odpowiedzieć. Kładę się z powrotem, głos Ghosta wciąż pali mnie od środka, a chłód Tristana dźwięczy mi w uszach. Co jest ze mną nie tak? Rozdział 2 Poszłam do Tristana następnej nocy. W końcu byłam mu to winna. Teraz już go nie ma, a ja wciąż leżę w jego łóżku, wpatrując się w sufit i odtwarzając w głowie obrzydzenie w jego głosie, gdy się odsunął. Próbował znowu — ręce wpychające się pod moją koszulkę bez pytania, usta na mojej szyi, gdy mamrotał, jak długo czekał. Jak bardzo był cierpliwy. Jak wiele mu za tę cierpliwość wiszę. A ja się zablokowałam. Jak zawsze. Moje ciało zesztywniało w chwili, gdy jego palce sięgnęły do gumki moich majtek, każdy mięsień napięty pod skórą, która nie chciała współpracować. "Sześć miesięcy," powiedział, zrzucając się ze mnie z westchnieniem. "Sześć pieprzonych miesięcy, Nora. To już robi się śmieszne." Nie odpowiedziałam. Nigdy nie wiem, co powiedzieć, gdy jest taki. "Moja była by…" Urwał, szczęka napięta. "Nieważne. I tak mam rano spotkanie." Ubierał się w ciemności i nawet mnie nie pocałował na pożegnanie. Potem drzwi zamknęły się za nim z kliknięciem, które brzmiało jak osąd. Jesteśmy razem od sześciu miesięcy i nigdy nie pozwoliłam mu przekroczyć pewnej granicy. Spodziewał się, że to już dawno nastąpi — większość dziewczyn w jego świecie oddaje się bez oporów, a on jasno dał mi do zrozumienia, że wybrał mnie mimo moich wahań. Przysługa, jak sam to określa. Cierpliwość, której nie musiał okazywać. Powinnam być wdzięczna, tego mnie nauczono. Mężczyźni tacy jak Tristan nie czekają. Mężczyźni tacy jak Tristan mają mnóstwo opcji. Ale moje ciało nie przejmuje się wdzięcznością. Sztywnieje za każdym razem, gdy mnie dotyka, i nie potrafię pojąć dlaczego. Jest przystojny, bogaty i dokładnie taki, jakiego chcieli dla mnie moi rodzice, taki, jakiego sama miałam pragnąć. Powinnam czuć się szczęściarą. Powinnam czuć się pożądana. Zamiast tego nie czuję nic. Nic poza lekkimi mdłościami, gdy jestem traktowana jak własność. Mam dwadzieścia jeden lat i wciąż jestem dziewicą, a wszyscy zachowują się, jakby to była moja porażka. Frustracja Tristana. Dociekliwe pytania matki o wnuki. Żarty ojca o dopięciu umowy. Wszyscy oczekują, że się wykażę, że dostarczę, że przestanę sprawiać trudności. A ja nie potrafię wyjaśnić, że moje ciało odmawia oddania się komuś, kto nigdy nawet nie zapytał, czego pragnę. Głos Ghosta przemyka przez moją pamięć. Czego chcesz? Moje tętno przyspiesza na myśl o nim i coś skomplikowanego skręca mi się w żołądku. Zadał mi pytanie, którego nikt inny nigdy nie zadał. Wysłuchał odpowiedzi. Sprawił, że poczułam, iż moje pragnienia mają znaczenie. Może dlatego moje ciało sztywnieje przy Tristanie. Może wie coś, czego ja nie umiem przyznać, zbyt dobrze wytresowana. Zrzucam kołdrę i chwytam klucze. Miasto rozciąga się za przednią szybą mojego auta, przecznica po przecznicy, a ja obieram dłuższą trasę, nawet o tym nie myśląc. Tę, która przecina terytorium West Side, zanim zawróci na neutralny grunt. Zamazane graffiti miga za oknami, gdy migoczące latarnie rzucają pomarańczowe cienie na popękane chodniki. Kłębowisko motocykli lśni przed nocną jadłodajnią, chrom łapie neonowe światło. West Side College stoi w samym centrum tego wszystkiego — niedofinansowane budynki, ogrodzenia z siatki, studenci pracujący na trzech etatach, by mieć na podręczniki. Kilka przecznic dalej krajobraz się zmienia: strzeżone apartamentowce z portierami. Żywopłoty przycięte w geometryczną perfekcję. Kawiarnia, którą rozpoznaję — ta, gdzie latte kosztuje osiem dolarów, a tosty z awokado dwanaście. Dwa różne światy dzielące to samo miasto, udające, że drugie nie istnieje. Rywalizacja nie jest oficjalna. North Side University i West Side College dzielą te same komisje akredytacyjne, komitety finansowe, radę miejską, która życzyłaby sobie po prostu zgody pomiędzy nimi. Ale wszyscy znają prawdę. Zaczęło się dekady temu — jedni mówią, że przez spór o stypendium, inni, że o dziewczynę, większość twierdzi, że to już bez znaczenia, bo nienawiść stała się powodem sama w sobie. Studenci z North Side nazywają West Side niebezpiecznymi, kryminalistami, śmieciami. Studenci z West Side mówią o North Side jako o fałszywych, roszczeniowych, miękkich. Nie chodzą ze sobą na randki. Nie zaprzyjaźniają się. Ledwo przyznają, że tamci istnieją — chyba, że po to, by się szydzić. Dorastałem, słysząc, jak mój ojciec mówił o West Side jak o szkodnikach — czymś do unikania, czymś poniżej nas. Nigdy tego nie kwestionowałem. Nigdy nie miałem powodu. Dlatego studiuję na North Side, dlatego mieszkam w strzeżonym budynku. Dlatego mój świat ma czyste krawędzie, a jego akceptacja widnieje w każdym kącie. Iron Hour pojawia się za szybą i wjeżdżam na parking. Siłownia stoi na neutralnym terenie, technicznie nie należy do żadnego z kampusów, ale obie strony ją zawłaszczyły. Czynna całą dobę. Bez opłat członkowskich. To miejsce, gdzie mogę zniknąć, nie martwiąc się, że ktoś złoży raport moim rodzicom. Zajmuję bieżnię w tylnym rogu i zaczynam biegać. Hałas w mojej głowie cichnie, zastąpiony rytmem własnego oddechu, mechanicznym szumem maszyny i odległym szczękiem ciężarów. Biegnę, aż nogi zaczynają mi drżeć. Aż koszulka przykleja mi się do pleców. Aż nie mogę już myśleć o roszczeniowych dłoniach Tristana, łagodnych pytaniach Ghosta, czy wojnie między tym, czego mnie nauczono, bym akceptowała, a tym, co zaczynam podejrzewać, że mi się należy. Zwalniam bieżnię, dysząc, i wtedy to słyszę — rytmiczne uderzenia pięści o skórę ciężkiego worka w tylnym rogu. Odwracam się, zanim zdążę się powstrzymać. Facet pracuje na worku z kontrolowaną brutalnością — ciemne włosy wilgotne od potu, ostry zarys szczęki, skórzana kurtka porzucona na ławce w pobliżu. Tatuaże wystają spod kołnierza, czarny tusz znika pod koszulką. Jego postawa jest zbyt wąska, gdy opuszcza gardę między kombinacjami. Ale jest coś w jego ruchach — surowego, nieoszlifowanego, żywego w sposób, który sprawia, że ściska mnie w żołądku. Danny Vega. Znam go z reputacji. West Side, klub motocyklowy — jeden z liderów, według szeptów. Wszystko to, o czym studenci z North Side ostrzegają się na imprezach i w stołówkach. Trzymaj się z dala od motocyklistów. Są niebezpieczni. Są przestępcami. Są wszystkim, czym my nie jesteśmy. Przyłapuje mnie na patrzeniu i jego pięści nieruchomieją na worku. Uśmiech rozciąga się na jego twarzy — powolny, świadomy, doprowadzający do szału. "Widzisz coś, czego pragniesz, ślicznotko?" Przewracam oczami i schodzę z bieżni, chwytając butelkę wody. "Masz niedbałą technikę. A postawa jest zbyt wąska." Unosi brwi. "Trenujesz boks?" "Walę w rzeczy, kiedy jestem zestresowana." "Czyli stresujesz się często." Przechyla głowę, ciemne oczy widzą zbyt wiele. "North Side, zgadłem? Pozwól, że zgadnę — kierunek biznesowy, tatuś z forsą, chłopak jeżdżący BMW." "Ćwiczysz bycie tak czarującym, czy przychodzi ci to naturalnie?" Śmieje się — szorstko, ciepło, zupełnie inaczej niż wypolerowany śmiech Tristana. Coś w mojej piersi reaguje, zanim zdążę to stłumić. Odwracam się w stronę szatni, ale złamany uchwyt zahacza o pasek mojej torby. Szarpię ją, mrucząc pod nosem: „To miejsce się rozpada. Czy naprawdę nie mogliby czegoś naprawić?” Śmiech Danny’ego cichnie. „Przepraszam, że siłownia nie spełnia twoich pięciogwiazdkowych standardów, księżniczko.” Obracam się gwałtownie. „Słucham?” „Dobrze słyszałaś.” Podchodzi bliżej, powoli odwijając bandaże z rąk. „Złamany uchwyt w szafce. Tragiczne. Jak ty to przeżyjesz?” Jego głos ocieka jadem. „Musi być ciężko, mieć takie problemy. Tymczasem niektórzy z nas pracują na podwójnych zmianach, żeby w ogóle zapłacić za karnet.” „Nie chciałam—” „Wy dziewczyny z North Side wszystkie jesteście takie same.” Już się nie uśmiecha. „Przechodzicie przez życie, narzekając na odpryśnięty lakier i wolne wifi, podczas gdy tacy jak ja próbują opłacić rachunki. Ale jasne, opowiadaj mi więcej o złamanym uchwycie. Jestem zafascynowany.” Gorąco zalewa mi twarz — wściekłość i coś gorszego. Wstyd. „Nic o mnie nie wiesz,” rzucam ostro. „Wiem wystarczająco. Legginsy od projektanta. Butelka na wodę za czterdzieści dolarów. Pewnie nigdy w życiu nie pracowałaś.” Przechyla głowę. „Jak to jest, księżniczko? Wszystko dostawać i wciąż znajdować powody do narzekań?” Te słowa uderzają jak policzek. Bo część mnie wie, że ma rację — i nienawidzę go za to, że to widzi. „Przynajmniej nie noszę na barkach urazy wielkości motocykla,” odcinam się. „To musi być wyczerpujące, nienawidzić każdego, kto ma więcej niż ty. Może gdybyś mniej czasu poświęcał na ocenianie ludzi, których nie znasz, naprawdę byś coś osiągnął.” Jego szczęka się zaciska. Przez chwilę w jego oczach pojawia się jakiś błysk — może ból. Potem znika, zastąpiony chłodną kpiną. „Uciekaj, księżniczko. Pewnie tatuś już czeka.” Nie odpowiadam. Idę w stronę szatni, trzęsą mi się ręce, gardło mam ściśnięte. Narcystyczny. Arogancki. Okrutny. Wszystko, czego się spodziewałam, i jeszcze gorzej. Ale przez jedną zdradliwą chwilę, moja myśl odpływa. Zastanawiam się, jak wygląda Ghost. Czy jego dłonie są szorstkie. Czy ma aż tak szerokie ramiona. Czy kiedykolwiek spojrzałby na mnie z taką pogardą. Natychmiast tłumię tę myśl. Tristan to moja przyszłość. Tristan to plan. Tristan to ten, którego powinnam chcieć. Ale pragnienie nigdy nie było częścią równania. Wejdź do opowieści, w której miłość zaczyna się za ekranem, a nic nie pozostaje wirtualne na długo w "Miłości od pierwszego logowania" 💖 „Berühr dich selbst“, sagte er sanft. Noch nie zuvor hatte mich jemand so gewollt fühlen lassen 🥀. Nicht mein Freund. Nicht meine Familie. Niemand. Bis er kam. Ghost drängte mich nicht – er wartete 😮‍💨. Er hörte zu. Er gab mir das Gefühl, sicher genug zu sein, um mehr zu wollen 💞🔥. Schon allein seine Stimme brachte meinen Körper zum Zittern, meinen Puls zum Rasen, meine Finger zum Beben zwischen meinen Schenkeln 💦. Ich sagte mir, es sei nicht echt. Nur ein Spiel. Nur Fantasie. Aber meinem Körper war das egal. Und meinem Herzen auch nicht ❤️‍🔥. Kapitel 1 Noras Perspektive Tristan redet schon wieder über sich selbst. Ich beobachte seinen Mund, wie er Worte formt, die ich seit zehn Minuten nicht mehr höre. Die Investmentfirma seines Vaters. Eine Fusion. Sommerpläne im Haus in den Hamptons, die unsere Eltern schon ohne uns besprechen. „Und meine Mutter hat wieder von der Verlobung gesprochen“, sagt er, während er seinen Wein kreisen lässt. „Nächsten Frühling. Nach dem Abschluss. Dein Vater stimmt zu.“ „Das ist schön“, sage ich. Er bemerkt die Gefühllosigkeit in meiner Stimme nicht. Das tut er nie. Tristan greift über das weiße Tischtuch und nimmt meine Hand. Sein Griff ist fest, besitzergreifend – die Berührung eines Mannes, der genau berechnet hat, was ich ihm wert bin. „Du wirkst abgelenkt“, runzelt er die Stirn. „Nur müde. Lange Woche.“ „Du solltest besser auf dich achten. Ich brauche dich strahlend beim Charity-Gala nächsten Monat.“ Er drückt meine Hand einmal, lässt sie dann los, um auf sein Telefon zu sehen. „Mama hat dein Kleid schon ausgesucht.“ Ich nicke und lächle, spiele die Rolle, die ich jahrelang perfektioniert habe. Er fragt nicht, wie meine Woche war oder warum ich müde bin – es hat ihn nie interessiert. Ich bin ein Wert in seinem Portfolio, ein Kästchen auf seinem Lebensplan. Und ich bleibe. Weil das alles ist, was ich kenne. Weil meine Eltern mich gelehrt haben, dass Liebe ein Geschäft ist und ich dankbar sein sollte, dass überhaupt jemand kauft. Er zahlt und bringt mich zu meinem Auto. Sein Abschiedskuss ist kurz, mechanisch – voller Leidenschaft wie ein Händedruck. Seine Hände bleiben an meiner Taille, weil er weiß, dass ich erstarren würde, wenn sie tiefer wandern, also hat er irgendwann aufgehört, es zu versuchen. "Schreib mir morgen," sagt er, und es ist keine Frage – es ist ein Befehl. Ich fahre mit offenen Fenstern nach Hause, lasse die kalte Luft meine Wangen beißen. Die Stille meiner Wohnung legt sich um mich, und zum ersten Mal in dieser Nacht atme ich wirklich. Ich lege die Maske Stück für Stück ab. Die High Heels an der Tür, das Kleid auf dem Badezimmerboden, das Make-up abgewischt, bis mein Gesicht wieder wie meines aussieht. Alte Jogginghose, zerzauberter Dutt und das VR-Headset, das auf meinem Nachttisch wartet. Meine Finger schließen sich darum, und mein Puls beschleunigt sich. Das ist der einzige Teil meines Tages, der mir gehört. "Echo" lädt schichtweise, als ich das Headset aufsetze und in eine andere Realität eintauche. Zuerst der Klang – Waldgeräusche, fernes Wasser. Dann Licht, das Bäume, Steinwege und einen Himmel voller Sterne malt, die es nur hier gibt. Die Waldzone materialisiert sich um mich, und meine Schultern entspannen sich zum ersten Mal in dieser Nacht. Jetzt bin ich Siren – silbernes Haar, markante Kieferpartie, in Mitternachtsschwarz gekleidet, mit leuchtenden violetten Akzenten, die bei jeder Bewegung pulsieren. Ganz anders als Nora mit ihren neutralen Tönen und Perlen. Siren trägt ihr Selbstbewusstsein wie eine Rüstung, schreitet, als gehöre ihr jeder Pixel unter ihren Füßen. Sie ist die Version von mir, die ich nur im Dunkeln existieren lasse – die ehrliche, die echte. Ghost wartet schon an der alten Steinbrücke. Ein Jahr davon. Ein Jahr lang seine Stimme in meinem Ohr, seine Anwesenheit an meiner Seite, der leichte Rhythmus, den wir aufgebaut haben in einer Welt, in der keiner von uns wirklich sein muss. "Du bist spät," sagt er. Seine Stimme ist warm, neckend, vertraut auf eine Weise, die etwas in meiner Brust lockert. "Stau." "In einem Videospiel?" "Halt den Mund." Er lacht, und ich merke, wie ich lächle – wirklich lächle. Nicht das aufgesetzte Lächeln, nicht das, das ich beim Abendessen getragen habe, während Tristan meine Zukunft geplant hat, ohne zu fragen. Wir fallen gemeinsam in Schritt, bewegen uns auf den in der Ferne leuchtenden Questmarker zu. "Heute Nacht Stachelfallen," sagt Ghost und ruft die Missionsübersicht auf. "Du links, ich rechts?" "Wann hat das jemals funktioniert?" "Optimismus ist eine Tugend, Siren." "Optimismus ist ein Bewältigungsmechanismus für Leute, die es nicht besser gelernt haben." Wir navigieren zusammen durch die Fallen, unser Timing ist nach Monaten des Übens synchronisiert. Er ruft die Muster aus; ich passe meinen Weg an. Ich entdecke eine Druckplatte; er springt darüber hinweg. Das Gameplay ist zweitrangig. Es war immer zweitrangig. Die Gespräche sind der Punkt. Wir erreichen ein Tor, das beide Schlüssel benötigt, und der Ladebildschirm hält uns in einer kleinen Lichtung fest, während der nächste Abschnitt generiert wird. Ghosts Avatar lässt sich auf einem umgestürzten Baumstamm nieder und ich setze mich neben ihn, so nah, dass sich unsere Schultern fast berühren. "Vor was läufst du heute Nacht davon?" fragt er. Direkt, ungefiltert – so, wie es niemand sonst in meinem wirklichen Leben je gewesen ist. "Was lässt dich denken, dass ich davonlaufe?" "Du bist ruhiger als sonst. Und du hast kein einziges Mal meine Kampfstrategie beleidigt." Meine Brust zieht sich zusammen. "Ich habe zwei Stunden damit verbracht, wie ein Dinnerabend geplant zu werden. Verlobungszeitpläne. Wohltätigkeitsgalas. Welches Kleid ich anziehen soll, um seiner Mutter zu gefallen. Und nicht ein einziges Mal hat jemand gefragt, was ich will." Ghost bleibt still, während der Wald um uns herum summt. "Und was willst du?" fragt er schließlich, sanft und schlicht. Niemand hat mich das je gefragt – nicht meine Eltern, nicht Tristan. Meine Kehle schnürt sich zu. "Ich weiß es nicht. Ich glaube, ich darf gar nichts wollen." "Das ist das Traurigste, was ich je gehört habe." "So ist das eben." "Es muss nicht so sein." Eine Benachrichtigung pulsiert. Neuer Paar-Level freigeschaltet, nur für die Spieler Siren und Ghost zugänglich. Ich starre darauf, und mein Herz macht etwas Seltsames. "Kein Druck," sagt Ghost. "Aber ich gehe nirgendwohin." Ich drücke auf ‚Ja‘ und die Welt verändert sich. Der Wald löst sich auf und wird durch etwas Neues ersetzt – eine weitläufige virtuelle Stadt, die ich noch nie zuvor gesehen habe, voller Neonlichter, hoch aufragender Gebäude und Straßen, die vor Möglichkeiten pulsieren. Ghosts Avatar steht neben mir, während wir die neue Landschaft betrachten. „Wow“, entweicht es mir. „Das ist das Paare-Level?“ „Sieht so aus, als würde es eine ganz neue Zone freischalten.“ Er beginnt zu gehen und ich folge ihm, unsere Avatare bewegen sich durch Straßen voller anderer Spieler, Läden, Quest-Markierungen. Dann fällt es mir auf – ein Gebäude am Ende einer Straße, dessen Eingang verschwommen ist und in einem sanften rosa Licht pulsiert. Ich bewege mich darauf zu und eine Eingabeaufforderung erscheint in meinem Sichtfeld: ‚Altersverifikation erforderlich. Bitte bestätigen Sie, dass Sie 18+ sind, um diesen Bereich zu betreten.‘ „Was ist das?“, frage ich. „Der Liebesraum.“ Ghosts Tonfall wird neckisch. „Intimer Bereich. Sehr beliebt und sehr… erwachsen. Wirklich im PornHub-Stil.“ Meine Wangen werden unter dem Headset warm. „Oh…“ „Wir könnten es uns ansehen, wenn du willst.“ Eine Pause, absichtlich vielsagend. „Zu Forschungszwecken, natürlich.“ „In deinen Träumen.“ „Jede Nacht, Siren.“ Ich stoße seinen Avatar und er lacht – warm, gelöst, ein Klang, der sich um mich legt und meinen Magen flattern lässt. Wir wenden uns der eigentlichen Quest zu, aber der verschwommene Eingang bleibt in meinem Hinterkopf. Ich lege ihn bei den Dingen ab, die ich niemals tun werde, und versuche zu vergessen, dass ich ihn gesehen habe. Wir erreichen eine Plaza im Zentrum der Stadt und Ghosts Avatar dreht sich zu meinem um. Auch wenn ich sein Gesicht nicht sehen kann, auch wenn nichts davon real ist, lässt die Nähe meinen Atem stocken. „Ich bin froh, dass du geblieben bist“, flüstert er. Etwas passiert mit meinem Körper. Seine Stimme wird tiefer, intimer, als ob sein Mund direkt an meinem Ohr wäre. Eine Hitzewelle breitet sich aus, sammelt sich tief in meinem Bauch – dann noch tiefer. Instinktiv pressen sich meine Oberschenkel zusammen. „Siren“, murmelt er. „Ich denke an dich. Sogar wenn wir nicht spielen." Mein Atem stockt, und Hitze strömt zwischen meine Beine – plötzlich, unübersehbar. Das habe ich bei Tristan nie gespürt, kein einziges Mal. Aber allein Ghosts Stimme lässt mich an Stellen schmerzen, die ich längst vergessen hatte. Meine Hand gleitet wie von selbst meinen Bauch hinab, schwebt, will. "Ghost—" setze ich an, doch mein Handy zerstört alles. Tristans Name blinkt auf dem Bildschirm. Ich reiße das Headset ab, keuche. Die Haut ist gerötet, die Unterwäsche feucht, meine Hände zittern. Beim vierten Klingeln nehme ich ab, zwinge meine Stimme ruhig. "Hey." "Komm rüber. Ich bin noch wach." Seine Stimme ist flach, erwartungsvoll. "Die Nacht muss noch nicht zu Ende sein." Ich schließe die Augen, Ghosts Flüstern hallt immer noch unter meiner Haut. "Ich bin müde, Tristan. Vielleicht morgen." Eine Pause. Scharfer Atemzug. "Na gut. Dann eben morgen. Du schuldest mir was." Die Leitung ist tot, bevor ich antworten kann. Ich lasse mich zurücksinken, Ghosts Stimme brennt noch immer in mir, während Tristans Kälte mir in den Ohren nachhallt. Was stimmt nicht mit mir? Kapitel 2 Ich ging am nächsten Abend zu Tristan. Ich schuldete es ihm schließlich. Jetzt ist er fort, und ich liege immer noch in seinem Bett, starre an die Decke, spiele die Abscheu in seiner Stimme ab, als er sich abwandte. Er versuchte es wieder – Hände, die ohne zu fragen unter mein Shirt glitten, sein Mund an meinem Hals, während er murmelte, wie lange er schon wartet. Wie geduldig er war. Wie sehr ich ihm diese Geduld schulde. Und ich erstarrte. Wie immer. Mein Körper wurde augenblicklich steif, als seine Finger den Bund meines Slips erreichten, jeder Muskel spannte sich unter einer Haut, die sich einfach nicht fügen wollte. "Sechs Monate", sagte er und rollte mit einem Seufzen von mir herunter. "Sechs verdammte Monate, Nora. Das wird langsam lächerlich." Ich antwortete nicht. Ich weiß nie, was ich sagen soll, wenn er so ist. "Meine Ex hätte…" Er brach ab, der Kiefer angespannt. "Vergiss es. Ich habe sowieso früh ein Meeting." Er zog sich im Dunkeln an und verabschiedete sich nicht einmal mit einem Kuss. Dann fiel die Tür hinter ihm ins Schloss, mit einem Klicken, das wie ein Urteil klang. Wir sind seit sechs Monaten zusammen, und ich habe ihn nie über einen bestimmten Punkt hinausgelassen. Er hatte erwartet, dass es inzwischen passiert wäre — die meisten Mädchen in seiner Welt geben sich bereitwillig hin, und er hat deutlich gemacht, dass er mich trotz meines Zögerns gewählt hat. Ein Gefallen, wie er es ausdrückt. Geduld, die er eigentlich nicht zu bieten hatte. Ich sollte dankbar sein, so wurde es mir beigebracht. Männer wie Tristan warten nicht. Männer wie Tristan haben viele Möglichkeiten. Aber meinem Körper ist Dankbarkeit egal. Er verkrampft sich jedes Mal, wenn er mich berührt, und ich verstehe nicht warum. Er ist gutaussehend, wohlhabend und genau der Mann, den meine Eltern sich für mich gewünscht haben, den ich mir selbst zu wünschen gelernt habe. Ich sollte mich glücklich schätzen. Ich sollte mich begehrt fühlen. Stattdessen fühle ich nichts. Nichts außer dem dumpfen Unwohlsein, wie ein Besitzstück behandelt zu werden. Ich bin einundzwanzig Jahre alt und immer noch Jungfrau, und jeder tut so, als wäre das mein Versagen. Tristans Frustration. Die spitzen Fragen meiner Mutter nach Enkeln. Die Witze meines Vaters darüber, endlich alles in trockene Tücher zu bringen. Sie alle erwarten, dass ich funktioniere, dass ich liefere, dass ich aufhöre, schwierig zu sein. Und ich kann nicht erklären, dass mein Körper sich weigert, sich jemandem hinzugeben, der mich nie gefragt hat, was ich will. Ghosts Stimme schwebt durch meine Erinnerung. Was willst du? Mein Puls springt bei dem Gedanken an ihn, und etwas Kompliziertes zieht sich in meinem Bauch zusammen. Er hat mir eine Frage gestellt, die mir sonst niemand je gestellt hat. Er hat die Antwort angehört. Er hat mich spüren lassen, dass meine Wünsche wichtig sind. Vielleicht ist das der Grund, warum mein Körper sich bei Tristan verschließt. Vielleicht weiß er etwas, das ich mir zuzugeben zu sehr abgerichtet bin. Ich werfe die Decke ab und greife nach meinen Schlüsseln. Die Stadt entfaltet sich hinter meiner Windschutzscheibe, Block für Block, und ich nehme ohne es zu wollen die lange Route. Die, die durch das Westside-Gebiet führt, bevor sie wieder auf neutralen Boden zurückschleift. Mit Graffiti besprühte Wände rasen an meinen Fenstern vorbei, während flackernde Straßenlaternen orangefarbene Schatten auf die rissigen Gehwege werfen. Ein Haufen Motorräder glänzt vor einem Diner, das spät in der Nacht geöffnet ist, das Chrom fängt den Schein des Neonlichts ein. Das West Side College liegt im Zentrum von allem – unterfinanzierte Gebäude, Maschendrahtzäune, Studenten, die drei Jobs machen, um sich Lehrbücher leisten zu können. Nur ein paar Blocks weiter ändert sich das Bild: umzäunte Apartmentkomplexe mit Türstehern. Gepflegte Hecken, zurechtgestutzt in perfekte geometrische Formen. Ein Café, das ich kenne, das acht Dollar für einen Latte und zwölf für Avocado-Toast verlangt. Zwei verschiedene Welten in derselben Stadt, die so tun, als ob die andere nicht existiert. Die Rivalität ist nicht offiziell. Die North Side University und das West Side College teilen sich Akkreditierungsgremien, Finanzierungsausschüsse, einen Stadtrat, der sich wünscht, sie würden sich einfach vertragen. Aber jeder kennt die Wahrheit. Es begann vor Jahrzehnten – manche sagen, wegen eines Stipendienstreits, andere wegen eines Mädchens, die meisten sagen, es spiele längst keine Rolle mehr, weil der Hass zu seinem eigenen Grund geworden ist. North-Side-Studenten nennen die West Side gefährlich, kriminell, Abschaum. West-Side-Studenten nennen die North Side unecht, privilegiert, weich. Sie daten einander nicht. Sie schließen keine Freundschaften. Sie nehmen einander kaum wahr, außer um zu spotten. Ich bin damit aufgewachsen, wie mein Vater über die West Side sprach – wie über Ungeziefer: etwas, das man meidet, etwas, das unter uns steht. Ich habe das nie infrage gestellt. Ich hatte keinen Grund dazu. Deshalb studiere ich an der North Side, deshalb wohne ich in einem abgeschlossenen Gebäude. Deshalb hat meine Welt klare Kanten und sein Siegel der Zustimmung an jeder Ecke. Iron Hour erscheint durch die Windschutzscheibe, und ich fahre auf den Parkplatz. Das Fitnessstudio steht auf neutralem Boden, gehört technisch gesehen zu keinem der beiden Campus, wird aber von beiden beansprucht. Vierundzwanzig Stunden geöffnet. Keine Mitgliedsbeiträge. Der Ort, an dem ich verschwinden kann, ohne dass jemand meinen Eltern Bericht erstattet. Ich schnappe mir ein Laufband in der hintersten Ecke und beginne zu laufen. Der Lärm in meinem Kopf verstummt, ersetzt durch den Rhythmus meines eigenen Atmens, das mechanische Surren der Maschine und das ferne Klirren der Gewichte. Ich laufe, bis meine Beine zittern. Bis mein Shirt an meinem Rücken klebt. Bis ich nicht mehr an Tristans selbstgefällige Hände denken kann oder an Ghosts sanfte Fragen oder an den Krieg zwischen dem, was ich zu akzeptieren gelernt habe, und dem, was ich langsam zu verdienen glaube. Ich verlangsame das Laufband, schnappe nach Luft, und genau in diesem Moment höre ich es – das rhythmische Pochen von Fäusten gegen Leder, vom Sandsack in der hintersten Ecke. Ich drehe mich um, bevor ich es verhindern kann. Ein Typ bearbeitet den Sandsack mit kontrollierter Gewalt – dunkles Haar, feucht vom Schweiß, ein markantes Kinn, die Lederjacke achtlos auf eine nahegelegene Bank geworfen. Tätowierungen lugen aus seinem Kragen hervor, schwarze Tinte verschwindet unter seinem Shirt. Sein Stand ist zu schmal, seine Deckung sinkt zwischen den Kombinationen. Aber da ist etwas in der Art, wie er sich bewegt – roh, ungeschliffen, lebendig auf eine Weise, die meinen Magen sich zusammenziehen lässt. Danny Vega. Ich kenne ihn dem Ruf nach. West Side, Motorradclub – einer der Anführer, wenn man den Gerüchten glaubt. Alles, worüber sich North Side-Studenten auf Partys und in Mensen warnen. Halte dich von den Bikern fern. Sie sind gefährlich. Sie sind Kriminelle. Sie sind alles, was wir nicht sind. Er bemerkt meinen Blick, und seine Fäuste verharren am Sandsack. Ein Grinsen breitet sich auf seinem Gesicht aus – langsam, wissend, zum Verrücktwerden. "Siehst du etwas, das du willst, Liebling?" Ich verdrehe die Augen und steige vom Laufband, greife nach meiner Wasserflasche. "Deine Technik ist schlampig. Und der Stand ist zu schmal." Seine Augenbrauen heben sich. "Du boxt?" "Ich schlage zu, wenn ich gestresst bin." "Musst wohl oft gestresst sein." Er legt den Kopf schief, dunkle Augen, die zu viel erkennen. "North Side, richtig? Lass mich raten – BWL-Studium, Papas Geld, Freund mit BMW." "Übst du, so charmant zu sein, oder kommt das von ganz allein?" Er lacht – rau, warm, ganz anders als Tristans gepflegtes Kichern. Etwas in meiner Brust reagiert, bevor ich es unterdrücken kann. Ich drehe mich Richtung Umkleideraum, aber der kaputte Griff verfängt sich in meinem Taschengurt. Ich reiße ihn los und murmele: "Dieser Laden fällt auseinander. Würde es sie umbringen, mal etwas zu reparieren?" Dannys Lachen verstummt. "Tut mir leid, dass das Fitnessstudio nicht deinem Fünf-Sterne-Standard entspricht, Prinzessin." Ich wirbele herum. "Wie bitte?" "Du hast mich schon verstanden." Er tritt näher, wickelt langsam die Bandagen von seinen Händen. "Kaputter Schrankgriff. Tragisch. Wie wirst du das nur überleben?" Seine Stimme trieft vor Gift. "Muss schwer sein, solche Probleme zu haben. Während einige von uns Doppelschichten schuften, nur um sich die Mitgliedschaft leisten zu können." "Ich wollte nicht—" "Ihr Mädchen von der North Side seid doch alle gleich." Er lächelt nicht mehr. "Ihr schwebt durchs Leben, beklagt euch über abgesplitterten Nagellack und langsames WLAN, während Leute wie ich versuchen, das Licht am Brennen zu halten. Aber klar, erzähl mir mehr über den kaputten Griff. Ich bin fasziniert." Hitze steigt mir ins Gesicht — Wut und etwas noch Schlimmeres. Scham. "Du weißt gar nichts über mich", schnappe ich. "Ich weiß genug. Designer-Leggings. Vierzig-Dollar-Trinkflasche. Wahrscheinlich noch nie einen Tag in deinem Leben gearbeitet." Er neigt den Kopf. "Wie fühlt es sich an, Prinzessin? Alles in den Schoß gelegt zu bekommen und trotzdem Gründe zum Beschweren zu finden?" Die Worte treffen wie eine Ohrfeige. Denn ein Teil von mir weiß, dass er recht hat — und ich hasse ihn dafür, dass er es sieht. "Wenigstens trägst du keinen Groll mit dir herum, der so groß ist wie ein Motorrad", kontere ich. "Muss anstrengend sein, alle zu hassen, die mehr haben als du. Vielleicht würdest du tatsächlich vorankommen, wenn du weniger Zeit damit verbringen würdest, Menschen zu beurteilen, die du nicht kennst." Sein Kiefer spannt sich an. Für einen Moment flackert etwas in seinen Augen — vielleicht Schmerz. Dann ist es verschwunden, ersetzt von kalter Belustigung. "Geh schon, Prinzessin. Daddy wartet bestimmt." Ich antworte nicht. Laufe Richtung Umkleideraum, Hände zittern, Kehle zugeschnürt. Narzisstisch. Arrogant. Grausam. Alles, was ich erwartet habe und noch schlimmer. Doch für einen verräterischen Moment schweifen meine Gedanken ab. Ich frage mich, wie Ghost aussieht. Ob seine Hände rau sind. Ob seine Schultern wirklich so breit sind. Ob er mich jemals mit so viel Verachtung ansehen würde. Ich unterdrücke diesen Gedanken heftig. Tristan ist meine Zukunft. Tristan ist der Plan. Tristan ist das, was ich wollen soll. Aber das Wollen war nie Teil der Gleichung. Tritt ein in eine Geschichte, in der die Liebe hinter einem Bildschirm beginnt und in Love at First Login 💖 nichts lange virtuell bleibt. „Atige-te,” a spus el încet. Nimeni nu m-a făcut vreodată să mă simt dorită 🥀. Nici iubitul meu. Nici familia mea. Nimeni. Până la el. Ghost nu m-a grăbit — a așteptat 😮‍💨. A ascultat. M-a făcut să mă simt suficient de în siguranță încât să vreau mai mult 💞🔥. Doar vocea lui îmi făcea corpul să tremure, inima să-mi bată cu putere, degetele să-mi tremure între coapse 💦. Mi-am spus că nu e real. Doar un joc. Doar fantezie. Dar corpului meu nu îi păsa. Și nici inimii mele ❤️‍🔥. Capitolul 1 POV Nora Tristan vorbește din nou despre el. Îi privesc buzele mișcându-se, formând cuvinte pe care am încetat să le mai aud de zece minute. Firma de investiții a tatălui său. O fuziune. Planuri de vară la casa din Hamptons despre care părinții noștri deja discută fără noi. „Și mama a mai menționat din nou calendarul logodnei,” spune el, învârtind vinul în pahar. „Primăvara viitoare. După absolvire. Tatăl tău este de acord.” „E drăguț,” spun eu. Nu observă lipsa de entuziasm din vocea mea. Niciodată nu o face. Tristan întinde mâna peste fața de masă albă și îmi ia mâna. Strângerea lui e fermă, posesivă — atingerea unui bărbat care a calculat deja exact cât valorez pentru el. „Păreai distrasă,” se încruntă el. „Doar obosită. A fost o săptămână lungă.” „Ar trebui să ai mai multă grijă de tine. Am nevoie să arăți proaspăt la gala caritabilă de luna viitoare.” Îmi strânge mâna o dată, apoi o eliberează ca să-și verifice telefonul. „Mama ți-a ales deja rochia.” Dau din cap și zâmbesc, jucând rolul pe care l-am perfecționat în ani de zile. Nu mă întreabă cum a fost săptămâna mea sau de ce sunt obosită — niciodată nu i-a păsat. Sunt un activ în portofoliul lui, o bifă pe planul lui de viață. Și rămân. Pentru că asta cunosc. Pentru că părinții mei m-au crescut să înțeleg că iubirea e o tranzacție și că ar trebui să fiu recunoscătoare că mă cumpără cineva. Plătește și mă conduce la mașină. Sărutul lui de noapte bună e scurt, mecanic — cu toată pasiunea unei strângeri de mână. Mâinile lui rămân la talia mea pentru că știe că mă voi înțepeni dacă coboară mai jos, așa că, în cele din urmă, a încetat să mai încerce. „Scrie-mi mâine”, spune el, și nu este o întrebare — este un ordin. Conduc spre casă cu geamurile coborâte, lăsând aerul rece să-mi înțepe obrajii. Liniștea apartamentului meu mă învăluie, iar pentru prima dată în toată seara, respir. Mă descotorosesc de spectacol, bucățică cu bucățică. Tocurile lângă ușă, rochia pe podeaua băii, machiajul șters până când chipul meu arată din nou ca al meu. Un trening vechi, părul prins neglijent și casca VR care mă așteaptă pe noptieră. Degetele mi se închid în jurul ei și pulsul mi se accelerează. Aceasta este singura parte din zi care îmi aparține doar mie. „Echo” se încarcă în straturi atunci când pun casca și mă cufund într-o altă realitate. Sunetul vine primul — pădure ambientală, apă îndepărtată. Apoi lumina, pictând copaci și poteci de piatră și un cer plin de stele care nu există nicăieri altundeva decât aici. Zona pădurii prinde formă în jurul meu, iar umerii mi se relaxează pentru prima dată în toată seara. Sunt Siren acum — cu păr argintiu, maxilar ascuțit, îmbrăcată în negru de miez de noapte, cu accente violet strălucitoare ce pulsează când mă mișc. Nimic din Nora, cu tonurile ei neutre și perlele ei. Siren poartă încrederea ca pe o armură, pășește ca și cum ar stăpâni fiecare pixel sub picioarele ei. Ea este versiunea mea pe care o las să existe doar în întuneric — cea sinceră, cea reală. Ghost mă așteaptă deja lângă podul vechi de piatră. Un an de zile cu asta. Un an cu vocea lui în ureche, prezența lui lângă mine, ritmul ușor pe care l-am construit într-o lume în care niciunul dintre noi nu trebuie să fie real. „Ești târziu”, spune el. Vocea lui e caldă, șugubeață, familiară în felul acela care face ca ceva din pieptul meu să se destindă. „Trafic.” „Într-un joc video?” „Taci.” Râde, iar eu mă surprind zâmbind — zâmbind cu adevărat. Nu zâmbetul de spectacol, nu cel pe care l-am purtat la cină în timp ce Tristan îmi planifica viitorul fără să întrebe. Pășim împreună, îndreptându-ne spre marcajul de quest care strălucește în depărtare. „Capcane cu țepi în seara asta”, spune Ghost, afișând sumarul misiunii. „Tu iei stânga, eu dreapta?” „Când a funcționat asta vreodată?” „Optimismul e o virtute, Siren.” „Optimismul e un mecanism de adaptare pentru cei care n-au învățat mai bine.” Navigăm capcanele împreună, sincronizați după luni de antrenament. El strigă tiparele; eu îmi ajustez traseul. Zăresc o placă cu presiune; el o sare dintr-o mișcare. Gameplay-ul e secundar. A fost întotdeauna secundar. Conversațiile sunt esența. Ajungem la o poartă ce necesită ambele chei, iar ecranul de încărcare ne blochează într-o poieniță mică, cât timp următoarea secțiune se generează. Avatarul lui Ghost se așază pe un trunchi doborât, iar eu mă așez lângă el, atât de aproape încât umerii noștri aproape se ating. „De ce fugi în seara asta?” întreabă el. Direct, fără filtru — așa cum nimeni din viața mea reală n-a fost vreodată. „Ce te face să crezi că fug?” „Ești mai tăcută ca de obicei. Și nu mi-ai insultat deloc strategia de luptă.” Pieptul mi se strânge. „Am petrecut două ore fiind planificată ca un dineu. Termene pentru logodnă. Gale de caritate. Ce rochie să port ca să-i impresionez mama. Și nimeni, nici măcar o dată, nu m-a întrebat ce-mi doresc eu.” Ghost tace, în timp ce pădurea zumzăie în jurul nostru. „Și tu ce vrei?”, întreabă în cele din urmă, blând și simplu. Nimeni nu m-a întrebat asta vreodată — nici părinții, nici Tristan. Gâtul mi se strânge. „Nu știu. Nu cred că am voie să-mi doresc lucruri.” „E cel mai trist lucru pe care l-am auzit.” „Așa e.” „Nu trebuie să fie.” O notificare pulsează. Nou nivel pereche deblocat, accesibil doar pentru jucătorii Siren și Ghost. Mă uit la ea, iar inima mea face ceva ciudat. „Fără presiune”, spune Ghost. „Dar nu plec nicăieri.” Apăs ‘da’ și lumea se schimbă. Pădurea se dizolvă, înlocuită de ceva nou — un oraș virtual imens pe care nu l-am mai văzut niciodată, plin de lumini de neon, clădiri impunătoare și străzi care pulsează de posibilități. Avatarul lui Ghost stă lângă mine în timp ce privim peisajul nou. „Whoa”, șoptesc. „Acesta e nivelul de pereche?” „Se pare că deblochează o zonă complet nouă.” El începe să meargă, iar eu îl urmez, avatarele noastre deplasându-se prin străzi pline de alți jucători, magazine, marcaje de quest. Apoi o observ — o clădire la capătul unei străzi, intrarea ei încețoșată, pulsând într-o nuanță roz pal. Mă apropii de ea și în fața ochilor mei apare un mesaj: 'Verificare de vârstă necesară. Vă rugăm să confirmați că aveți peste 18 ani pentru a accesa această zonă.' „Ce e asta?” întreb. „Camera Dragostei.” Tonul lui Ghost devine zeflemitor. „Spațiu intim. Foarte popular și foarte... pentru adulți. În stilul PornHub, de fapt.” Obrajii mi se încălzesc sub cască. „Oh...” „Am putea să aruncăm o privire, dacă vrei.” O pauză, încărcată deliberat. „Strict în scop de cercetare, desigur.” „În visele tale.” „În fiecare noapte, Siren.” Îi împing avatarul, iar el râde — călduros, relaxat, sunetul învăluindu-mă într-un fel care îmi dă stomacul peste cap. Trecem la questul propriu-zis, dar ușa încețoșată rămâne în mintea mea. O pun la categoria lucrurilor pe care nu le voi face niciodată și încerc să uit că am văzut-o. Ajungem într-o piață în centrul orașului, iar avatarul lui Ghost se întoarce spre al meu. Chiar dacă nu-i văd chipul, chiar dacă nimic din toate astea nu e real, apropierea îmi taie respirația. „Mă bucur că ai rămas”, șoptește el. Ceva se întâmplă în corpul meu. Vocea lui coboară, mai intimă, de parcă buzele i-ar fi lipite de urechea mea. Un val de căldură se răspândește, adunându-se jos în abdomen — apoi și mai jos. Coapsele mi se lipesc instinctiv una de alta. „Siren”, murmură el. „Mă gândesc la tine. Chiar și atunci când nu ne jucăm." Respirația mi se taie și o căldură bruscă îmi inundă coapsele — rapidă, de necontestat. N-am simțit niciodată asta cu Tristan, nici măcar o dată. Dar numai vocea lui Ghost mă face să tânjesc în locuri pe care le uitasem că există. Mâna mea alunecă instinctiv pe abdomen, plutind, dorindu-și. „Ghost—” încep, dar telefonul îmi spulberă totul. Numele lui Tristan pâlpâie pe ecran. Smulg căștile, gâfâind. Pielea mi-e încinsă, lenjeria umedă, mâinile îmi tremură. Răspund la al patrulea apel, forțându-mi vocea să fie stabilă. „Hei.” „Vino la mine. Încă sunt treaz.” Vocea lui e plată, așteptând. „Noaptea nu trebuie să se termine încă.” Închid ochii, șoapta lui Ghost încă îmi răsună sub piele. „Sunt obosită, Tristan. Poate mâine.” O pauză. Un oftat ascuțit. „Bine. Atunci mâine. Îmi ești datoare.” Linia se întrerupe înainte să pot răspunde. Mă întind pe spate, cu vocea lui Ghost arzând încă prin mine și cu răceala lui Tristan zvâcnind în urechi. Ce e în neregulă cu mine? Capitolul 2 Am fost la Tristan în seara următoare. Până la urmă, îi eram datoare. Acum el a plecat, iar eu încă zac în patul lui, privind tavanul, reluând în minte dezgustul din vocea lui când s-a tras înapoi. A încercat din nou — mâinile lui împingându-mi-se sub tricou fără să întrebe, gura pe gâtul meu în timp ce murmura cât de mult a așteptat. Cât de răbdător a fost. Cât îi datorez pentru răbdarea asta. Și m-am blocat. Așa cum fac mereu. Corpul mi s-a înțepenit în clipa în care degetele lui au ajuns la marginea chiloților mei, fiecare mușchi încordându-se sub pielea care refuza să coopereze. „Șase luni”, a spus, rostogolindu-se de pe mine cu un oftat. „Șase luni al naibii, Nora. E ridicol deja.” N-am răspuns. Niciodată nu știu ce să spun când e așa. „Fosta mea ar fi…” S-a oprit, maxilarul încleștat. „Lasă. Oricum, am o ședință devreme.” S-a îmbrăcat pe întuneric și nici măcar nu m-a sărutat la plecare. Apoi ușa s-a închis în urma lui cu un clic care a sunat ca o judecată. Suntem împreună de șase luni și nu l-am lăsat niciodată să treacă de un anumit punct. Se aștepta să se întâmple până acum — majoritatea fetelor din lumea lui se dăruiesc fără rețineri, iar el a fost clar că m-a ales în ciuda ezitărilor mele. O favoare, după cum povestește el. Răbdare pe care nu trebuia să o ofere. Ar trebui să fiu recunoscătoare, asta am fost învățată. Bărbații ca Tristan nu așteaptă. Bărbații ca Tristan au destule opțiuni. Dar corpul meu nu ține cont de recunoștință. Se blochează de fiecare dată când mă atinge, și nu înțeleg de ce. Este chipeș, bogat și exact ceea ce părinții mei și-au dorit pentru mine, ceea ce am fost crescută să îmi doresc pentru mine însămi. Ar trebui să mă simt norocoasă. Ar trebui să mă simt dorită. În schimb, nu simt nimic. Nimic, cu excepția acelei grețuri vagi de a fi tratată ca o proprietate. Am douăzeci și unu de ani și sunt încă virgină, iar toată lumea se comportă de parcă asta ar fi eșecul meu. Frustrarea lui Tristan. Întrebările tăioase ale mamei despre nepoți. Glumele tatălui despre a bate palma. Toți se așteaptă să mă conformez, să ofer, să nu mai fiu dificilă. Și nu pot explica faptul că trupul meu refuză să se dăruiască cuiva care nu m-a întrebat niciodată ce îmi doresc eu. Glasul lui Ghost răzbate prin amintirea mea. Ce vrei tu? Pulsul mi-o ia razna la gândul la el, iar ceva complicat mi se răsucește în stomac. Mi-a pus o întrebare pe care nimeni altcineva nu mi-a pus-o vreodată. A ascultat răspunsul. M-a făcut să simt că dorințele mele contează. Poate de aceea corpul meu se închide în fața lui Tristan. Poate știe ceva ce eu sunt prea antrenată să recunosc. Dau la o parte plapuma și îmi iau cheile. Orașul se desfășoară în fața parbrizului meu, bloc după bloc, și aleg drumul lung fără să vreau. Pe cel care taie prin teritoriul West Side înainte să revină pe pământ neutru. Ziduri acoperite de graffiti se estompează pe lângă geamurile mele, în timp ce felinarele pâlpâitoare aruncă umbre portocalii peste trotuarele crăpate. Un grup de motociclete strălucește în fața unui restaurant deschis noaptea târziu, cromul reflectând lumina neonului. West Side College se află în centrul tuturor lucrurilor — clădiri subfinanțate, garduri din sârmă, studenți care lucrează trei joburi ca să-și permită manualele. Câteva străzi mai departe, peisajul se schimbă și apar complexe de apartamente cu porți și portari. Garduri vii tunse cu perfecțiune geometrică. O cafenea pe care o recunosc, cea care cere opt dolari pentru un latte și doisprezece pentru toast cu avocado. Două lumi diferite ce împart același oraș, prefăcându-se că cealaltă nu există. Rivalitatea nu este oficială. North Side University și West Side College împart consilii de acreditare, comitete de finanțare, un consiliu local care își dorește doar să se înțeleagă. Dar toată lumea știe adevărul. Totul a început acum decenii — unii spun că de la o dispută pentru o bursă, alții spun că de la o ceartă pentru o fată, cei mai mulți spun că nu mai contează acum pentru că ura a devenit un scop în sine. Studenții de la North Side spun despre cei de la West Side că sunt periculoși, criminali, gunoaie. Studenții de la West Side spun despre cei de la North Side că sunt falși, cu nasul pe sus, slabi. Nu se întâlnesc. Nu se împrietenesc. Abia dacă recunosc că există unii pentru ceilalți, în afară de a se disprețui. Am crescut auzindu-l pe tata vorbind despre West Side la fel cum vorbea despre dăunători — ceva de evitat, ceva sub nivelul nostru. Nu am pus niciodată la îndoială. Nu am avut niciun motiv să o fac. De aceea studiez la North Side, de aceea locuiesc într-o clădire cu porți. De aceea lumea mea are margini curate și aprobarea lui ștampilată pe fiecare colț. Iron Hour apare prin parbriz, iar eu trag în parcare. Sala de sport e pe teren neutru, tehnic nu aparține niciunui campus, dar amândouă și-o revendică. Deschisă douăzeci și patru de ore. Fără taxe de membru. Genul de loc unde pot să dispar fără ca cineva să raporteze părinților mei. Îmi aleg o bandă de alergare în colțul din spate și încep să alerg. Zgomotul din capul meu se liniștește, înlocuit de ritmul propriei respirații, de huruitul mecanic al aparatului și de clinchetul îndepărtat al greutăților. Alerg până când îmi tremură picioarele. Până când tricoul mi se lipește de spate. Până când nu mai pot să mă gândesc la mâinile arogante ale lui Tristan sau la întrebările blânde ale lui Ghost sau la războiul dintre ceea ce am fost învățată să accept și ceea ce încep să bănuiesc că merit. Încetinesc banda de alergat, gâfâind, și atunci îl aud — bubuitul ritmic al pumnilor lovind pielea sacului greu din colțul din spate. Mă întorc înainte să mă pot opri. Un tip lucrează sacul cu o violență controlată — părul închis la culoare umezit de transpirație, maxilar ascuțit, geacă de piele abandonată pe o bancă din apropiere. Tatuaje răsar de sub guler, cerneală neagră dispărând sub tricou. Poziția lui e prea îngustă când își lasă garda între combinații. Dar există ceva în felul în care se mișcă — brut, neșlefuit, viu într-un mod care mă face să mi se strângă stomacul. Danny Vega. Îl cunosc după reputație. West Side, club de motocicliști — unul dintre lideri, după cum spun șoaptele. Tot ce studenții de pe North Side povestesc la petreceri și în cantine. Stai departe de motocicliști. Sunt periculoși. Sunt criminali. Sunt tot ce noi nu suntem. El mă surprinde privindu-l și pumnii i se opresc pe sac. Un zâmbet i se întinde pe chip — lent, cunoscător, enervant. "Ai văzut ceva ce-ți place, scumpo?" Dau ochii peste cap și cobor de pe bandă, apucând sticla de apă. "Tehnica ta e neglijentă. Și poziția e prea îngustă." Sprâncenele i se ridică. "Faci box?" "Lovesc lucruri când sunt stresată." "Trebuie să fii stresată des." Își înclină capul, ochii întunecați văzând prea mult. "North Side, nu? Să ghicesc — studentă la business, banii lui tati, iubit cu BMW." "Exersezi să fii așa fermecător sau îți vine natural?" Râde — aspru, cald, nimic asemănător cu chicotitul șlefuit al lui Tristan. Ceva în pieptul meu reacționează înainte să pot să o opresc. Mă întorc spre vestiar, dar mânerul rupt prinde breteaua genții mele. O smulg, bombănind: „Locul ăsta se destramă. Oare i-ar omorî să repare ceva?” Râsul lui Danny moare. „Scuze că sala nu se ridică la standardele tale de cinci stele, prințesă.” Mă întorc brusc. „Poftim?” „Ai auzit.” Se apropie, desfăcându-și încet bandajele de pe mâini. „Mâner de vestiar rupt. Tragic. Cum o să supraviețuiești?” Vocea lui picură venin. „Greu trebuie să-ți fie, cu probleme ca astea. Între timp, unii dintre noi lucrează ture duble doar ca să-și permită abonamentul.” „N-am—” „Voi, fetele de pe North Side, sunteți toate la fel.” Nu mai zâmbește. „Plutiți prin viață plângându-vă de unghii ciobite și wifi lent, în timp ce oameni ca mine încearcă să țină luminile aprinse. Dar te rog, spune-mi mai multe despre mânerul rupt. Sunt fascinat.” Fața mi se umple de căldură — furie și ceva mai rău. Rușine. „N-ai idee cine sunt,” izbucnesc. „Știu destul. Colanți de firmă. Sticlă de apă de patruzeci de dolari. Probabil n-ai muncit o zi în viața ta.” Își înclină capul. „Cum e, prințesă? Să ți se dea totul pe tavă și tot să găsești motive să te plângi?” Cuvintele lovesc ca o palmă. Pentru că o parte din mine știe că are dreptate — și îl urăsc că vede asta. „Măcar eu nu am un complex cât o motocicletă,” ripostez. „Trebuie să fie obositor, să urăști pe toată lumea care are mai mult ca tine. Poate dacă ai petrece mai puțin timp judecând oameni pe care nu-i cunoști, chiar ai ajunge undeva.” Maxilarul lui se încleștează. Pentru o clipă, ceva pâlpâie în ochii lui — poate durere. Apoi dispare, înlocuită de o amuzament rece. „Hai, fugi, prințesă. Probabil că te așteaptă tati.” Nu răspund. Mă îndrept spre vestiar, cu mâinile tremurând și gâtul strâns. Narcisist. Arogant. Crud. Tot ce mă așteptam și chiar mai rău. Dar pentru o clipă trădătoare, mintea îmi fuge. Mă întreb cum arată Ghost. Dacă mâinile lui sunt aspre. Dacă umerii lui sunt atât de lați. Dacă m-ar privi vreodată cu atâta dispreț. Îndepărtez gândul cu forță. Tristan este viitorul meu. Tristan este planul. Tristan este ceea ce ar trebui să-mi doresc. Dar dorința nu a făcut niciodată parte din ecuație. Pășește într-o poveste în care dragostea începe dincolo de un ecran și nimic nu rămâne virtual prea mult timp în Dragoste la Prima Autentificare 💖 „Dotkni se sama sebe,“ řekl tiše. Nikdo mě nikdy předtím necítil chtěnou 🥀. Ani můj přítel. Ani moje rodina. Nikdo. Až do něj. Ghost na mě nespěchal—čekal 😮‍💨. Naslouchal. Díky němu jsem se cítila dostatečně bezpečně na to, abych chtěla víc 💞🔥. Jeho hlas sám o sobě rozvibroval mé tělo, rozbušil mi srdce, rozechvěl prsty mezi stehny 💦. Říkala jsem si, že to není skutečné. Jen hra. Jen fantazie. Ale mé tělo to nezajímalo. A mé srdce už vůbec ne ❤️‍🔥. Kapitola 1 Nora – její pohled Tristan zase mluví o sobě. Sleduji, jak se mu pohybují rty, jak tvaruje slova, která už jsem přestala slyšet před deseti minutami. O investiční firmě jeho otce. O fúzi. O letních plánech v domě v Hamptons, které už naši rodiče rozebírají bez nás. „A máma zase zmínila časovou osu zásnub,“ říká a krouží vínem ve sklence. „Příští jaro. Po promoci. Tvůj táta souhlasí.“ „To je hezké,“ odpovím. Nevšimne si toho plochého tónu v mém hlase. Nikdy si nevšímá. Tristan natáhne ruku přes bílý ubrus a sevře mi dlaň. Jeho stisk je pevný, majetnický — dotek muže, který už přesně spočítal, jakou mám pro něj cenu. „Zdáš se rozptýlená,“ zamračí se. „Jen unavená. Byl to dlouhý týden.“ „Měla by ses o sebe víc starat. Potřebuji tě svěží na charitativní ples příští měsíc.“ Ještě jednou mi ruku stiskne, pak ji pustí, aby si zkontroloval telefon. „Máma už ti vybrala šaty.“ Přikývnu a usměji se, hraji roli, kterou jsem si za roky praxe dokonale osvojila. Nezeptá se, jaký jsem měla týden, nebo proč jsem unavená — nikdy ho to nezajímalo. Jsem položka v jeho portfoliu, políčko na jeho životním checklistu. A já zůstávám. Protože tohle znám. Protože mě rodiče naučili, že láska je transakce a měla bych být vděčná, že si mě vůbec někdo kupuje. Zaplatí a odvede mě k autu. Jeho polibek na dobrou noc je krátký, mechanický — s veškerou vášní podání ruky. Jeho ruce zůstávají na mých bocích, protože ví, že bych ztuhla, kdyby sklouzly níž, takže to nakonec přestal zkoušet. „Napiš mi zítra,“ řekne, a není to otázka – je to příkaz. Jeduu domů s otevřenými okny a nechávám studený vzduch štípat mi tváře. Ticho mého bytu se kolem mě ovinulo a poprvé za celý večer se nadechnu. Svleču představení po kouskách. Podpatky u dveří, šaty na koupelnové podlaze, odlíčený obličej, dokud zase nevypadá jako můj. Staré tepláky, rozcuchaný drdol a VR headset čekající na nočním stolku. Prsty ho obepnou a tep se mi zrychlí. To je jediná část dne, která patří jen mně. „Echo“ se načítá po vrstvách, když si nasadím headset a ponořím se do jiné reality. Nejprve zvuk – ambientní les, vzdálená voda. Pak světlo, malující stromy, kamenné cesty a oblohu plnou hvězd, které neexistují nikde jinde než tady. Lesní zóna kolem mě nabývá tvaru a ramena mi poprvé za celý večer klesnou. Teď jsem Siren – stříbrovlasá, ostře řezaná, oblečená v temně černé s pulzujícími fialovými akcenty, které září při každém pohybu. Nic jako Nora s jejími neutrálními tóny a perlami. Siren nosí své sebevědomí jako zbroj, kráčí, jako by jí patřil každý pixel pod nohama. Je to ta verze mě, kterou nechávám existovat jen ve tmě – ta upřímná, ta skutečná. Ghost už čeká u starého kamenného mostu. Rok tohoto. Rok jeho hlasu v uchu, jeho přítomnosti po mém boku, lehkého rytmu, který jsme si vystavěli ve světě, kde ani jeden z nás nemusí být skutečný. „Máš zpoždění,“ řekne. Jeho hlas je hřejivý, škádlivý, důvěrně známý způsobem, který mi něco na hrudi uvolní. „Doprava.“ „Ve videohře?“ „Mlč.“ Zasměje se a já se přistihnu, že se usmívám – doopravdy se usmívám. Ne ten hraný úsměv, ne ten, který jsem měla u večeře, zatímco Tristan plánoval mou budoucnost bez zeptání. Kráčíme spolu stejným krokem, směřujeme k ukazateli úkolu, který září v dálce. "Dneska večer pastičky na bodce," řekne Ghost a vytahuje shrnutí mise. "Vezmeš si levou stranu, já pravou?" "Kdy tohle někdy fungovalo?" "Optimismus je ctnost, Siréno." "Optimismus je zvládací mechanismus pro lidi, co se ještě nepoučili." Navigujeme společně pasti, naše načasování je po měsících tréninku dokonale sladěné. On hlásí vzorce; já upravuji svou trasu. Spatřím tlakovou desku; on ji přeskočí. Samotné hraní je vedlejší. Vždycky bylo vedlejší. Rozhovory jsou to hlavní. Dostaneme se ke bráně, která vyžaduje oba klíče, a načítací obrazovka nás uvězní v malé mýtině, než se vygeneruje další část. Ghostova postava se usadí na spadlý kmen a já si sednu vedle něj, tak blízko, že se naše ramena téměř dotýkají. "Před čím dneska utíkáš?" zeptá se. Přímý, bez filtru — tak, jak se mnou v reálném životě nikdy nikdo nemluvil. "Proč si myslíš, že utíkám?" "Jsi tišší než obvykle. A ani jednou jsi nezhodila mojí bojovou strategii." Hrudník se mi stáhne. "Strávila jsem dvě hodiny plánováním jako nějaká večeře. Časové osy zásnub. Dobročinné plesy. Jaké šaty si vezmu, abych zapůsobila na jeho matku. A ani jednou se nikdo nezeptal, co chci já." Ghost mlčí, zatímco kolem nás bzučí les. "A co chceš?" zeptá se nakonec, tiše a prostě. Nikdo se mě na to nikdy nezeptal — ani rodiče, ani Tristan. V krku mě pálí. "Nevím. Myslím, že mi není dovoleno něco chtít." "To je ta nejsmutnější věc, co jsem kdy slyšel." "Tak to prostě je." "Nemusí to tak být." Zabliká oznámení. Nová úroveň pro dvojici odemčena, přístupná pouze hráčům Siren a Ghost. Zírám na to a moje srdce dělá něco zvláštního. "Žádný tlak," řekne Ghost. "Ale nikam neodcházím." Stisknu ‚ano‘ a svět se změní. Les se rozplývá a je nahrazen něčím novým — rozlehlým virtuálním městem, které jsem nikdy předtím neviděla, plným neonových světel, tyčících se budov a ulic, které pulzují možnostmi. Ghostova avatarka stojí vedle mě a společně si prohlížíme tuto novou krajinu. „Wow,“ vydechnu. „Tohle je ta párová úroveň?“ „Vypadá to, že to odemyká úplně novou zónu.“ Vydá se kupředu a já ho následuji, naše avatary se pohybují ulicemi plnými dalších hráčů, obchodů, značek úkolů. Pak si toho všimnu — budovy na konci jedné z ulic, její vchod je rozmazaný a pulzuje jemným růžovým světlem. Přiblížím se a v zorném poli se mi objeví výzva: ‚Vyžadováno ověření věku. Potvrďte prosím, že vám je 18+, abyste získali přístup do této oblasti.‘ „Co to je?“ ptám se. „Love Room.“ Ghostův tón se změní, je v něm něco škádlivého. „Intimní prostor. Velmi populární a velmi… pro dospělé. Styl PornHub, fakt.“ Pod náhlavní soupravou mi zahoří tváře. „Och…“ „Můžeme to prozkoumat, jestli chceš.“ Pauza, záměrně nabitá významem. „Samozřejmě, čistě pro výzkumné účely.“ „Ve tvých snech.“ „Každou noc, Siren.“ Strčím do jeho avatara a on se zasměje — teple, nenuceně, jeho smích mě omotá takovým způsobem, že se mi převrátí žaludek. Pokračujeme k samotnému úkolu, ale ten rozmazaný vchod mi zůstává v hlavě na pozadí. Zařadím si to mezi věci, které nikdy neudělám, a snažím se zapomenout, že jsem to viděla. Dorazíme na náměstí uprostřed města a Ghostův avatar se obrátí čelem k tomu mému. I když nevidím jeho tvář, i když nic z toho není skutečné, ta blízkost mi vyrazí dech. „Jsem rád, že jsi zůstala,“ zašeptá. Něco se ve mně stane. Jeho hlas zní hlubším, důvěrnějším tónem, jako by měl ústa přitisknutá těsně k mému uchu. Vlna horka se mi rozlije po těle, usadí se hluboko v podbřišku — a pak ještě níž. Stehna se mi mimoděk sevřou k sobě. „Siren,“ zamumlá. „Myslím na tebe. I když nehrajeme." Zadrhne se mi dech a mezi nohama mě zalije horkost — náhlá, nepopiratelná. Nikdy jsem tohle s Tristanem necítila, ani jednou. Ale samotný Ghostův hlas mě rozbolí na místech, na která jsem dávno zapomněla. Ruka mi bezmyšlenkovitě sklouzne po břiše dolů, váhá, touží. "Ghost—" začnu, ale můj telefon všechno rozbije. Tristanovo jméno bliká na displeji. Strhnu si sluchátka, lapám po dechu. Kůže rozpálená, kalhotky vlhké, ruce se třesou. Zvednu to na čtvrté zazvonění a snažím se mít klidný hlas. "Ahoj." "Přijď. Ještě nespím." Jeho hlas je plochý, očekávající. "Noc přece nemusí ještě skončit." Zavřu oči, Ghostův šepot mi pořád rezonuje v těle. "Jsem unavená, Tristane. Možná zítra." Pauza. Ostrý výdech. "Fajn. Tak zítra. Dlužíš mi." Hovor skončí dřív, než stačím odpovědět. Lehnu si zpátky, Ghostův hlas ve mně stále hoří, zatímco Tristanova chladnost mi zvoní v uších. Co je se mnou špatně? Kapitola 2 Šla jsem k Tristanovi další noc. Dlužila jsem mu to, koneckonců. Teď je pryč a já pořád ležím v jeho posteli, zírám do stropu a znovu a znovu slyším ten odpor v jeho hlase, když se ode mě odtáhl. Zkusil to znovu — ruce mi bez ptaní vklouznuly pod tričko, ústa na krku, když šeptal, jak dlouho už čeká. Jak trpělivý byl. Kolik mu za tu trpělivost dlužím. A já ztuhla. Tak jako pokaždé. Tělo mi znehybnělo v momentě, kdy jeho prsty dosáhly na lem kalhotek, každý sval se mi napjal pod kůží, která odmítala spolupracovat. "Šest měsíců," řekl a s povzdechem se odvalil. "Šest zasranejch měsíců, Noro. Je to už směšný." Neodpověděla jsem. Nikdy nevím, co říct, když je takový. "Moje ex by…" Zarazil se, čelist pevně sevřená. "To je jedno. Stejně mám ráno brzy schůzku." Oblékl se potmě a ani mě nepolíbil na rozloučenou. Pak za sebou zavřel dveře kliknutím, které znělo jako soud. Jsme spolu už šest měsíců a nikdy jsem ho nepustila za určitou hranici. Očekával, že se to už stane – většina dívek z jeho světa se odevzdává bez zábran a dal mi jasně najevo, že si vybral mě navzdory mé zdrženlivosti. Laskavost, jak to prezentuje on. Trpělivost, kterou nemusel nabízet. Měla bych být vděčná, tak jsem byla vychována. Muži jako Tristan nečekají. Muži jako Tristan mají spoustu možností. Ale mé tělo se o vděčnost nestará. Pokaždé, když se mě dotkne, ztuhne a já nechápu proč. Je pohledný, bohatý a přesně to, co si moji rodiče pro mě přáli, co jsem si měla přát pro sebe. Měla bych se cítit šťastná. Měla bych se cítit žádoucí. Místo toho necítím nic. Nic kromě neurčité nevolnosti z toho, že jsem zacházená jako majetek. Je mi jednadvacet let a stále jsem panna, a všichni jednají, jako by to bylo mé selhání. Tristanova frustrace. Maminčiny cílené otázky na vnoučata. Tatínkovy vtípky o tom, že je potřeba to dotáhnout do konce. Všichni ode mě očekávají výkon, dodání, konec obtížnosti. A já neumím vysvětlit, že mé tělo odmítá se odevzdat někomu, kdo se mě nikdy nezeptal, co chci já. Hlas Ghosta mi zní v paměti. Co chceš ty? Srdce mi poskočí při myšlence na něj a v žaludku se mi roztočí něco složitého. Položil mi otázku, kterou mi nikdy nikdo jiný nepoložil. Poslouchal odpověď. Dal mi pocítit, že na mých přáních záleží. Možná proto mé tělo s Tristanem tuhne. Možná ví něco, co já jsem příliš vycvičená, abych si přiznala. Odhazuji peřinu a beru si klíče. Město se přede mnou rozvíjí za čelním sklem, blok po bloku, a já neplánovaně volím delší trasu. Tu, která prochází územím West Side, než se vrátím zpět na neutrální půdu. Stěny pokryté graffiti mizí za okny, zatímco blikající pouliční lampy vrhají oranžové stíny na popraskané chodníky. Shluk motocyklů se leskne před noční jídelnou, chrom zachycuje záři neonů. West Side College leží uprostřed toho všeho — nedostatečně financované budovy, ploty z drátěného pletiva, studenti, kteří pracují na třech brigádách, aby si mohli dovolit učebnice. O pár bloků dál se krajina mění, objevují se oplocené bytové komplexy s vrátnými. Upravené živé ploty zastřižené do geometrické dokonalosti. Kavárna, kterou poznávám, ta, kde stojí latte osm dolarů a avokádový toast dvanáct. Dva různé světy sdílející stejné město, předstírající, že ten druhý neexistuje. Ta rivalita není oficiální. North Side University a West Side College sdílejí akreditační rady, výbory pro financování, městskou radu, která si přeje, aby spolu prostě vycházely. Ale všichni znají pravdu. Začalo to před desítkami let — někteří říkají, že to byla hádka kvůli stipendiu, jiní, že kvůli dívce, většina tvrdí, že už na tom nezáleží, protože nenávist se stala sama o sobě důvodem. Studenti North Side nazývají West Side nebezpečnými, kriminálními, odpadky. Studenti West Side nazývají North Side falešnými, rozmazlenými, slabými. Nechodí spolu. Nekamarádí se. Sotva uznávají, že ten druhý existuje, kromě toho, když si chtějí odfrknout. Vyrůstal jsem s tím, že otec mluvil o West Side stejně jako o škůdcích — něco, čemu se vyhnout, něco podřadného. Nikdy jsem to nezpochybňoval. Nikdy jsem k tomu neměl důvod. Proto studuji na North Side, proto bydlím v oploceném domě. Proto má můj svět čisté okraje a jeho souhlas je orazítkován na každém rohu. Iron Hour se objeví za čelním sklem a já vjíždím na parkoviště. Posilovna stojí na neutrálním území, technicky nepatří žádnému z kampusů, ale oba si ji nárokují. Otevřeno čtyřiadvacet hodin. Žádné členské poplatky. Místo, kde se můžu ztratit, aniž by to někdo hlásil mým rodičům. Obsadím běžecký pás v zadním rohu a začínám běžet. Hluk v mé hlavě utichá, nahrazený rytmem mého vlastního dechu, mechanickým hučením stroje a vzdáleným cinkáním závaží. Běžím, dokud se mi netřesou nohy. Dokud se mi tričko nepřilepí na záda. Dokud nedokážu myslet na Tristanovy samozřejmé ruce, na Ghostovy jemné otázky, na válku mezi tím, co jsem byla naučená přijímat, a tím, co začínám tušit, že si možná zasloužím. Zpomalím běžecký pás, lapám po dechu, a právě tehdy to uslyším — rytmické dunění pěstí do kůže těžkého pytle v zadním rohu. Otočím se dřív, než se stihnu zastavit. Nějaký kluk pracuje s pytlem s kontrolovanou zuřivostí — tmavé vlasy zplihlé potem, ostrá čelist, kožená bunda odložená na lavičce opodál. Tetování vykukují z límce, černý inkoust mizí pod tričkem. Jeho postoj je příliš úzký, když mu mezi kombinacemi klesá kryt. Ale je v tom, jak se pohybuje, něco — syrového, neotesaného, živého takovým způsobem, že mi to stáhne břicho. Danny Vega. Znám ho podle pověsti. West Side, motorkářský klub — jeden z vůdců, podle šeptandy. Všechno, před čím si studenti ze North Side dávají varování na večírcích a ve společných jídelnách. Drž se dál od motorkářů. Jsou nebezpeční. Jsou zločinci. Jsou vším, čím my nejsme. Chytí mě při pohledu a jeho pěsti znehybní na pytli. Po tváři se mu rozlije úšklebek — pomalý, chápavý, rozčilující. "Vidíš něco, co bys chtěla, zlatíčko?" Protočím oči a seskočím z běžeckého pásu, popadnu lahev s vodou. "Máš špatnou techniku. A postoj je moc úzký." Pozvedne obočí. "Boxuješ?" "Mlátím do věcí, když jsem ve stresu." "Musíš být ve stresu často." Nakloní hlavu, tmavé oči vidí až příliš mnoho. "North Side, že jo? Hádejme — obor podnikání, peníze od táty, kluk co jezdí v BMW." "Trénuješ si tenhle šarm, nebo ti to jde samo od sebe?" Zasměje se — hrubě, vřele, vůbec ne jako Tristanův uhlazený smích. Něco v mém hrudníku zareaguje dřív, než to stačím potlačit. Otočím se směrem k šatně, ale rozbitá klika se zachytí o popruh mé tašky. Vytrhnu ji, zamumlám: „Tenhle barák se rozpadá. Zabili by se, kdyby to někdy opravili?“ Dannyho smích utichne. „Promiň, že tě posilovna neuspokojuje na úrovni pěti hvězd, princezno.“ Otočím se na patě. „Promiň?“ „Slyšelas mě.“ Přiblíží se a pomalu si sundává obvazy z rukou. „Rozbitá klika u skříňky. Tragédie. Jak to jen přežiješ?“ Jeho hlas kape jedem. „Musí to být těžké, mít takovéhle problémy. My ostatní si mezitím bereme dvojité směny, abychom si mohli dovolit členství.“ „Já jsem—“ „Vy holky ze Severu jste všechny stejné.“ Už se nesměje. „Proplouváte životem a stěžujete si na odloupnutý lak na nehtech a pomalou wifi, zatímco lidi jako já se snaží udržet světlo.“ Zvedne obočí. „Ale jasně, povídej mi víc o rozbité klice. Opravdu mě to zajímá.“ Do tváří mi vhrkne horkost — vztek a něco horšího. Stud. „Vůbec o mně nic nevíš,“ vyštěknu. „Vím dost. Značkové legíny. Láhev na vodu za tisíc. Vsadím se, že jsi v životě nepracovala.“ Nakloní hlavu. „Jaké to je, princezno? Dostávat všechno a přesto si pořád najít důvod ke stížnosti?“ Ta slova bolí jako facka. Protože část mě ví, že má pravdu — a nenávidím ho za to, že to vidí. „Aspoň nemáš na ramenou mindrák velký jako motorka,“ opáčím. „Musí být únavné nenávidět všechny, co mají víc než ty. Možná kdybys míň soudil lidi, které neznáš, dostal by ses někam dál.“ Jeho čelist ztvrdne. Na okamžik v jeho očích zableskne něco — snad bolest. Pak to zmizí a vystřídá to chladný úšklebek. „Běž, princezno. Tatínek už určitě čeká.“ Neodpovím. Jdu směrem k šatně, ruce se mi třesou, hrdlo mám sevřené. Narcistický. Arogantní. Krutý. Přesně to, co jsem čekala — a ještě horší. Ale na jeden zrádný okamžik mi mysl uteče jinam. Přemýšlím, jak asi Ghost vypadá. Jestli má drsné ruce. Jestli má tak široká ramena. Jestli by se na mě někdy díval s takovým opovržením. Rychle tu myšlenku potlačím. Tristan je moje budoucnost. Tristan je plán. Tristan je to, co bych měla chtít. Ale touha nikdy nebyla součástí té rovnice. Vstupte do příběhu, kde láska začíná za obrazovkou a nic nezůstane navždy jen virtuální v Láska na první přihlášení 💖 „Érints meg magad,” mondta halkan. Még soha senki nem éreztette velem, hogy kívánatos vagyok 🥀. Sem a barátom. Sem a családom. Senki. Egészen addig, amíg ő nem jött. Ghost nem sürgetett – várt 😮‍💨. Figyelt rám. Biztonságban éreztem magam mellette, annyira, hogy még többre vágyjak 💞🔥. Már a hangja is reszketővé tette a testem, szapora lett a pulzusom, az ujjaim remegtek a combjaim között 💦. Mondogattam magamnak, hogy ez nem valóság. Csak játék. Csak fantázia. De a testemet nem érdekelte. És a szívemet sem ❤️‍🔥. 1. fejezet Nora szemszöge Tristan megint magáról beszél. Nézem a száját, ahogy mozog, formálja a szavakat, amiket már tíz perce nem hallok. Az apja befektetési cége. Egy egyesülés. Nyári tervek a Hamptons-i házban, amiről a szüleink már nélkü­lünk beszélnek. „És anyám megint szóba hozta az eljegyzés időzítését,” mondja, miközben megforgatja a borát. „Jövő tavasszal. Diploma után. Az apád is beleegyezett.” „Ez kedves,” mondom. Nem veszi észre a hangom ürességét. Sosem veszi. Tristan átnyúl a fehér abroszon, és megfogja a kezem. A szorítása határozott, birtokló – egy olyan férfi érintése, aki már pontosan kiszámolta, mennyit érek neki. „Úgy tűnsz, mintha el lennél kalandozva,” ráncolja a homlokát. „Csak fáradt vagyok. Hosszú hét volt.” „Jobban kéne magadra vigyáznod. Frissen akarlak látni a jótékonysági bálon, ami jövő hónapban lesz.” Még egyszer megszorítja a kezem, aztán elengedi, hogy ellenőrizze a telefonját. „Anyám már kiválasztotta a ruhádat.” Bólintok és mosolygok, eljátszom a szerepet, amit évek alatt tökélyre fejlesztettem. Nem kérdezi, milyen volt a hetem, vagy miért vagyok fáradt – sosem érdekelte. Egy vagyok a portfóliójában, egy kipipálandó pont az élet­tervében. És én maradok. Mert ez az, amit ismerek. Mert a szüleim arra neveltek, hogy a szerelem egy tranzakció, és hálásnak kell lennem, ha valaki hajlandó „megvásárolni”. Ő fizet, és elkísér a kocsimhoz. A jóéjtpuszi rövid, gépies – annyi szenvedély sincs benne, mint egy kézfogásban. A kezei a derekamon maradnak, mert tudja, hogy megdermednék, ha lejjebb vándorolnának, így végül abbahagyta a próbálkozást. "Írj holnap," mondja, és ez nem kérés — ez parancs. Lehúzott ablakokkal vezetek haza, hagyom, hogy a hideg levegő megcsípje az arcomat. A lakásom csendje körülölel, és először az este folyamán végre levegőt veszek. Darabokban vetkőzöm le a szerepet. Magassarkú az ajtó mellett, ruha a fürdőszoba padlóján, a sminket letörlöm, amíg az arcom újra a sajátom lesz. Régi melegítő, kócos konty, és a VR-sisak vár az éjjeliszekrényen. Az ujjaim rázárulnak, a pulzusom felgyorsul. Ez az egyetlen része a napomnak, ami igazán az enyém. Az "Echo" rétegenként tölt be, amikor felteszem a sisakot, és elmerülök egy másik valóságban. Először a hang — erdei háttérzaj, távoli vízcsobogás. Aztán a fény, ahogy fákat, kőösvényeket és csillagokkal teli eget fest, amelyek sehol máshol nem léteznek, csak itt. Az erdő zóna materializálódik körülöttem, és a vállaim először engednek le egész éjszaka. Most már Siren vagyok — ezüsthajú, éles állkapcsú, éjfeketébe öltözve, pulzáló, ibolyaszínű világító díszítésekkel, amelyek minden mozdulatomra felragyognak. Semmi köze Norához a földszíneivel és gyöngyeivel. Siren úgy viseli a magabiztosságát, mint egy páncélt, úgy jár, mintha minden pixel az övé lenne a lába alatt. Ő az a változatom, akit csak a sötétben engedek létezni — az őszinte, az igazi. Ghost már az öreg kőhídnál vár. Egy éve tart ez. Egy éve a hangja a fülemben, a jelenléte mellettem, a könnyed ritmus, amit egy olyan világban építettünk, ahol egyikünknek sem kell igazinak lennie. "Késtél," mondja. A hangja meleg, incselkedő, ismerős, amitől valami fellazul a mellkasomban. "Dugó volt." "Egy videojátékban?" "Fogd be." Felnevet, és azon kapom magam, hogy mosolygok — tényleg mosolygok. Nem azt a műmosolyt, nem azt, amit vacsora közben viseltem, miközben Tristan megtervezte a jövőmet anélkül, hogy kérdezett volna. Lépést tartunk egymással, együtt haladunk a távolban izzó küldetésjelző felé. „Ma este tüskecsapdák,” mondja Ghost, miközben előhúzza a küldetésleírást. „Te balra, én jobbra?” „Mikor működött ez utoljára?” „Az optimizmus erény, Siren.” „Az optimizmus csak egy megküzdési mechanizmus azoknak, akik még nem tanultak többet.” Együtt navigálunk a csapdák között, mozdulataink hónapok gyakorlata után tökéletesen összehangoltak. Ő kiáltja a mintákat; én igazítom az utam. Észreveszek egy nyomólapot; ő átugorja. A játékmenet csak másodlagos. Mindig is másodlagos volt. A beszélgetések jelentik a lényeget. Egy kapuhoz érünk, amelyhez mindkét kulcs szükséges, és a betöltőképernyő egy kis tisztáson rekeszt minket, amíg a következő szakasz generálódik. Ghost avatárja leül egy kidőlt fatörzsre, én mellé telepszem, olyan közel, hogy a vállaink szinte összeérnek. „Mitől menekülsz ma este?” kérdezi. Közvetlenül, szűretlenül – ahogy a valóságban soha senki nem tette. „Miért gondolod, hogy menekülök?” „Csendesebb vagy a szokásosnál. És egyszer sem kritizáltad a harci stratégiámat.” A mellkasom összeszorul. „Két órát töltöttem azzal, hogy úgy tervezgettek, mint egy vacsorapartit. Eljegyzési menetrendek. Jótékonysági estek. Milyen ruhát vegyek fel, hogy lenyűgözzem az anyját. És egyszer sem kérdezte meg senki, én mit szeretnék.” Ghost csendben marad, miközben az erdő zümmög körülöttünk. „És te mit szeretnél?” kérdezi végül, halkan, egyszerűen. Senki sem tette fel nekem ezt a kérdést – sem a szüleim, sem Tristan. A torkom elszorul. „Nem tudom. Nem hiszem, hogy szabad lenne akarnom dolgokat.” „Ez a legszomorúbb dolog, amit valaha hallottam.” „Ez van.” „Nem kell így lennie.” Értesítés villan fel. Új páros szint feloldva, kizárólag Siren és Ghost játékosok számára elérhető. Csak nézem, a szívem furcsán viselkedik. „Semmi nyomás,” mondja Ghost. „De én nem megyek sehova.” Megnyomom az ‘igen’-t, és a világ átalakul. Az erdő eloszlik, helyét valami egészen új veszi át — egy hatalmas virtuális város, amit még soha nem láttam, mindenütt neonfények, égbe törő épületek és utcák, amelyek csak úgy lüktetnek a lehetőségektől. Ghost avatárja mellettem áll, ahogy felmérjük az új tájat. „Hűha,” sóhajtom. „Ez a párosított szint?” „Úgy tűnik, egy teljesen új zóna nyílt meg.” Elindul, és követem, avatárjaink más játékosokkal, boltokkal, küldetésjelzőkkel teli utcákon haladnak végig. Aztán észreveszem – egy épületet az utca végén, bejárata elmosódott, lágy rózsaszín fényben pulzál. Közeledek felé, és a látómezőmben megjelenik egy felirat: „Életkor ellenőrzés szükséges. Kérjük, erősítse meg, hogy elmúlt 18 éves, hogy beléphessen ebbe a területre.” „Az meg mi?” kérdezem. „A Szerelem Szoba.” Ghost hangja incselkedővé válik. „Intim tér. Nagyon népszerű és nagyon… felnőtt. Igazi PornHub-stílus.” Az arcom alatt a fejhallgató elpirulok. „Ó…” „Megnézhetnénk, ha akarod.” Egy szándékosan súlyos szünet. „Természetesen kutatási célból.” „Álmodban.” „Minden éjjel, Siren.” Meghökkenve meglököm az avatárját, ő pedig felnevet – meleg, könnyed nevetés, amely úgy fonódik körém, hogy beleremeg a gyomrom. Továbblépünk az igazi küldetés felé, de az elmosódott ajtó ott marad a gondolataim sarkában. Elraktározom a „soha nem fogom megtenni” dolgok közé, és próbálom elfelejteni, hogy láttam. Elérünk a város közepén lévő térhez, Ghost avatárja felém fordul. Bár nem látom az arcát, bár semmi sem valós, a közelség mégis elakad a lélegzetem. „Örülök, hogy maradtál,” suttogja. Valami történik a testemben. A hangja mélyebbre vált, bizalmassá, mintha a szája a fülemhez érne. Forróság önti el a testem, egyre lejjebb húzódik, majd még lejjebb. A combjaim ösztönösen összezárulnak. „Siren,” mormolja. „Gondolok rád. Még akkor is, amikor épp nem játszunk." A lélegzetem elakad, és forróság árad szét a lábaim között — hirtelen, tagadhatatlanul. Ilyet még sosem éreztem Tristannal, egyszer sem. De Ghost hangja önmagában is olyan vágyat ébreszt bennem, amiről már majdnem elfeledkeztem. A kezem gondolkodás nélkül csúszik le a hasamon, lebeg, vágyakozik. "Ghost—" kezdeném, de a telefonom mindent összetör. Tristan neve villog a kijelzőn. Letépem a fejhallgatót, zihálva. Bőröm kipirult, a fehérneműm nedves, a kezem remeg. A negyedik csengésre veszem fel, és erőltetem a hangom, hogy nyugodt maradjon. "Szia." "Gyere át. Még ébren vagyok." A hangja lapos, elváró. "Az éjszakának még nem kell véget érnie." Lehunyom a szemem, Ghost suttogása még mindig a bőröm alatt visszhangzik. "Fáradt vagyok, Tristan. Talán holnap." Szünet. Éles kifújás. "Rendben. Akkor holnap. Tartozol nekem." A vonal megszakad, mielőtt válaszolhatnék. Hátradőlök, Ghost hangja még mindig bennem ég, Tristan hidegsége pedig a fülemben cseng. Mi a baj velem? 2. fejezet Másnap este elmentem Tristanhoz. Tartozom neki, végül is. Most ő már elment, én pedig még mindig az ágyában fekszem, a plafonját bámulom, újra és újra lejátszva magamban az undort a hangjában, amikor elhúzódott. Újra próbálkozott — a kezei kérdés nélkül csúsztak a pólóm alá, a szája a nyakamon, miközben arról motyogott, mennyit várt már. Milyen türelmes volt. Mennyivel tartozom neki ezért a türelemért. És én lefagytam. Ahogy mindig is. A testem abban a pillanatban megmerevedett, ahogy az ujjai elérték a bugyim szegélyét, minden izmom megfeszült a bőröm alatt, amely nem akart engedelmeskedni. "Hat hónap," mondta, miközben egy sóhajjal legördült rólam. "Hat kibaszott hónap, Nora. Ez már nevetséges." Nem válaszoltam. Soha nem tudom, mit mondjak, amikor ilyen. "Az exem már…" Megállt, az állkapcsa megfeszült. "Mindegy. Különben is, korán kell kelnem egy megbeszélésre." Sötétben öltözött fel, és még csak el sem búcsúzott tőlem. Aztán az ajtó becsukódott mögötte egy olyan kattanással, ami ítéletként hangzott. Hat hónapja vagyunk együtt, és soha nem engedtem, hogy túllépjen egy bizonyos ponton. Azt várta, hogy ez már megtörténik – az ő világában a legtöbb lány szabadon átadja magát, és világossá tette, hogy engem választott annak ellenére, hogy haboztam. Egy szívesség, ahogy ő mondja. Türelem, amit nem kellett volna ajánlania. Hálásnak kellene lennem, ezt tanították nekem. Az olyan férfiak, mint Tristan, nem várnak. Az olyan férfiaknak, mint Tristan, rengeteg lehetősége van. De a testemet nem érdekli a hála. Minden alkalommal megfeszül, amikor hozzám ér, és nem értem, miért. Jóvágású, gazdag, pontosan az, akit a szüleim nekem akartak, akit magamnak kellett volna kívánnom. Szerencsésnek kellene éreznem magam. Kívánatosnak kellene éreznem magam. Ehelyett semmit sem érzek. Csak azt a bizonytalan hányingert, amit az okoz, hogy úgy bánnak velem, mint egy tárggyal. Huszonegy éves vagyok, és még mindig szűz, és mindenki úgy viselkedik, mintha ez az én kudarcom lenne. Tristan frusztrációja. Anyám célzatos kérdései az unokákról. Apám viccei arról, hogyan kellene „nyélbe ütni a dolgot”. Mindenki azt várja tőlem, hogy teljesítsek, hogy leszállítsam az elvárásokat, hogy hagyjam abba a makacskodást. És nem tudom elmagyarázni, hogy a testem nem hajlandó odaadni magát olyasvalakinek, aki soha egyszer sem kérdezte meg, én mit szeretnék. Ghost hangja átsuhan az emlékeimen. Mit akarsz? A pulzusom megugrik a gondolatára, és valami bonyolult csavarodik a gyomromban. Ő tett fel egy olyan kérdést, amit még soha senki. Meghallgatta a választ. Éreztette velem, hogy az én vágyaimnak is van súlya. Talán ezért feszül meg a testem Tristan mellett. Talán tud valamit, amit én túlságosan jól nevelten nem merek beismerni. Lerúgom magamról a takarót, és felkapom a kulcsaimat. Az ablakon túl, az autóm szélvédőjén keresztül bontakozik ki a város, tömbönként, és akaratlanul is a hosszabb utat választom. Azt, amely átvág a West Side területén, mielőtt visszakanyarodna a semleges zónára. Graffitikkel borított falak suhannak el az ablakom mellett, miközben vibráló utcai lámpák vetnek narancssárga árnyékokat a repedezett járdákra. Egy csapat motorkerékpár csillog egy késő esti étkezde előtt, a krómot elkapja a neonfény. A West Side Főiskola mindennek a közepén áll — alulfinanszírozott épületek, lánckerítés, diákok, akik három állást is vállalnak, hogy meg tudják venni a tankönyveiket. Néhány háztömbbel odébb a tájkép megváltozik: portásos, kapus lakóparkok, geometriai tökéletességre nyírt sövények. Egy kávézó, amit felismerem — az, amelyik nyolc dollárt kér egy lattéért, tizenkettőt egy avokádós pirítósért. Két külön világ, amely ugyanabban a városban osztozik, úgy tesznek, mintha a másik nem is létezne. A rivalizálás nem hivatalos. A North Side Egyetem és a West Side Főiskola közös akkreditációs tanácsokat, finanszírozási bizottságokat oszt meg, egy városi tanácsot, amely azt óhajtja, bárcsak kijönnének egymással. De mindenki tudja az igazságot. Évtizedekkel ezelőtt kezdődött — egyesek szerint egy ösztöndíjvita volt a kiváltó ok, mások szerint egy lány miatt tört ki a harc, a legtöbben pedig azt mondják, már nem is számít, mert a gyűlölet önálló okká vált. A North Side diákjai veszélyesnek, bűnözőnek, szemétnek nevezik a West Side-ot. A West Side diákjai hamisnak, kiváltságosnak, puhánynak nevezik a North Side-ot. Nem randiznak egymással. Nem barátkoznak egymással. Alig veszik tudomásul a másik létezését, kivéve, hogy gúnyolódjanak. Úgy nőttem fel, hogy apám a West Side-ról úgy beszélt, mint a kártevőkről — valami, amit el kell kerülni, ami alattunk van. Soha nem kérdőjeleztem meg. Nem is volt rá okom. Ezért tanulok a North Side-on, ezért lakom egy kapus házban. Ezért van az én világomnak tiszta kontúrja, és az ő jóváhagyása minden sarokban ott virít. Az Iron Hour feltűnik a szélvédőn keresztül, és beállok a parkolóba. Az edzőterem semleges területen fekszik, hivatalosan egyik campushoz sem tartozik, de mindkettő magáénak érzi. Huszonnégy órán át nyitva. Nincs tagsági díj. Olyan hely, ahol el tudok tűnni anélkül, hogy bárki is visszajelentene a szüleimnek. Elfoglalok egy futópadot a hátsó sarokban, és elkezdek futni. A fejemben lévő zaj elcsendesedik, helyét átveszi a saját lélegzetem ritmusa, a gép mechanikus zúgása és a távoli súlyok csattanása. Addig futok, míg a lábam remegni kezd. Míg a pólóm a hátamra tapad. Míg már nem tudok többé Tristan önelégült kezeire gondolni, vagy Ghost gyengéd kérdéseire, sem arra a háborúra, ami aközött dúl, amit elfogadni tanítottak, és amit kezdek gyanítani, hogy megérdemlek. Lelassítom a futópadot, zihálok, és ekkor hallom meg – az ütemes puffanást, ahogy öklök csapódnak a bőr zsákhoz a hátsó sarokban. Még mielőtt megállíthatnám magam, odafordulok. Egy srác dolgozik a zsákon kontrollált erőszakkal – sötét haja izzadságtól nedves, éles az álla, a bőrkabátja egy padon hever a közelben. Tetoválások kandikálnak ki a gallérja alól, fekete tinta tűnik el az inge alatt. A tartása túl szűk, ahogy a védelme lejjebb ereszkedik az ütéskombinációk közt. De van valami a mozgásában – nyers, csiszolatlan, él, úgy, hogy összeszorul tőle a gyomrom. Danny Vega. Hírből ismerem. West Side, motoros klub – az egyik vezető, a suttogások szerint. Minden, amiről az északi oldali diákok óva intik egymást bulikon és az ebédlőben. Maradj távol a motorosoktól. Veszélyesek. Bűnözők. Ők mindazok, amik mi nem vagyunk. Észreveszi, hogy nézem, és a zsákon nyugvó ökle megáll. Egy mosoly terül szét az arcán – lassú, mindentudó, bosszantó. „Láttál valamit, ami tetszik, szépségem?” Forgatom a szemem, és lelépek a futópadról, felkapom a vizespalackomat. „A formád laza. A tartásod túl szűk.” Felhúzza a szemöldökét. „Bokszolsz?” „Olyankor ütök dolgokat, amikor stresszes vagyok.” „Akkor elég gyakran lehetsz stresszes.” – Biccent, sötét szeme túl sokat lát. „Északi oldal, igaz? Hadd tippeljek – gazdasági szak, apuci pénze, barátod BMW-t vezet.” „Ezt gyakorolod, vagy természetes tehetség?” Felnevet – érdesen, melegen, semmi köze Tristan csiszolt nevetéséhez. Valami a mellkasomban reagál, mielőtt még elfojthatnám. A zuhanyzó felé fordulok, de a törött fogantyú beleakad a táskám pántjába. Kirántom, morgolódva: "Ez a hely darabokra hullik. Meghalnának, ha végre megjavítanának valamit?" Danny nevetése elhal. "Sajnálom, hogy az edzőterem nem felel meg az ötcsillagos elvárásaidnak, hercegnő." Megfordulok. "Hogy mondtad?" "Jól hallottad." Közelebb lép, lassan letekeri a kezéről a bandázst. "Törött szekrényfogantyú. Szörnyű. Hogy fogod ezt túlélni?" A hangjából csöpög a gúny. "Biztos nehéz lehet ilyen problémákkal élni. Közben meg vannak, akik dupla műszakot vállalnak, hogy ki tudják fizetni a tagságot." "Nem úgy értettem—" "Ti, északi lányok mind egyformák vagytok." Már nem mosolyog. "Az életen át lebegtek, panaszkodtok a lepattogzott körmökre és a lassú wifire, miközben olyanok, mint én, próbálják befizetni a villanyszámlát. De persze, mesélj még a törött fogantyúról. Nagyon érdekel." Elönti az arcomat a forróság — düh és valami még rosszabb. Szégyen. "Semmit sem tudsz rólam," vágom rá. "Eleget tudok. Márkás leggings. Negyven dolláros vizespalack. Valószínűleg soha nem dolgoztál egy napot sem az életedben." Félrehajtja a fejét. "Milyen érzés, hercegnő? Mindent készen kapsz, és még így is találsz okot a panaszkodásra?" A szavak pofonként csattannak. Mert valahol belül érzem, hogy igaza van — és gyűlölöm, amiért ezt észrevette. "Legalább nincs akkora tüskéd, mint egy motorbicikli," vágok vissza. "Biztos fárasztó lehet utálni mindenkit, akinek több jutott. Talán ha kevesebb időt töltenél azzal, hogy ítélkezel olyanok felett, akiket nem is ismersz, valahová el is juthatnál." Megfeszül az állkapcsa. Egy pillanatra valami megvillan a szemében — talán fájdalom. Aztán eltűnik, s csak hideg szórakozottság marad. "Menj csak, hercegnő. Apa már biztos vár." Nem válaszolok. A zuhanyzó felé indulok, remeg a kezem, összeszorul a torkom. Nárcisztikus. Arrogáns. Kegyetlen. Pontosan, amire számítottam — vagy még rosszabb. De egy áruló pillanatra mégis elkalandozik a gondolatom. Kíváncsi vagyok, hogy nézhet ki Ghost. Vajon durvák a kezei? Tényleg olyan szélesek a vállai? Vajon valaha is nézne rám olyan megvetéssel? Gyorsan elfojtom ezt a gondolatot. Tristan a jövőm. Tristan a terv. Tristan az, akit akarnom kellene. De a vágy sosem volt része az egyenletnek. Lépj be egy történetbe, ahol a szerelem egy képernyő mögött kezdődik, és semmi sem marad sokáig virtuális a Szerelem Első Bejelentkezésre 💖 című regényben. “Toque-se,” ele disse suavemente. Ninguém jamais havia me feito sentir desejada antes 🥀. Nem meu namorado. Nem minha família. Ninguém. Até ele. Ghost não me apressou—ele esperou 😮‍💨. Ele escutou. Ele me fez sentir segura o bastante para querer mais 💞🔥. Só a voz dele já fazia meu corpo tremer, meu pulso disparar, meus dedos vacilarem entre minhas coxas 💦. Eu dizia a mim mesma que não era real. Só um jogo. Só fantasia. Mas meu corpo não se importava. E meu coração, menos ainda ❤️‍🔥. Capítulo 1 POV de Nora Tristan está falando sobre si mesmo de novo. Observo sua boca se mover, formando palavras que parei de ouvir há dez minutos. A firma de investimentos do pai dele. Uma fusão. Planos de verão na casa dos Hamptons, que nossos pais já estão discutindo sem nós. "E minha mãe mencionou de novo o cronograma do noivado," ele diz, girando o vinho. "Próxima primavera. Depois da formatura. Seu pai concorda." "Que bom," respondo. Ele não percebe a falta de entusiasmo na minha voz. Ele nunca percebe. Tristan estende a mão sobre a toalha branca e pega a minha. Seu aperto é firme, possessivo — o toque de um homem que já calculou exatamente quanto eu valho para ele. "Você parece distraída," ele franze a testa. "Só cansada. Semana longa." "Você deveria cuidar melhor de si mesma. Preciso de você com boa aparência para o baile beneficente do mês que vem." Ele aperta minha mão uma vez, depois a solta para checar o celular. "Mamãe já escolheu seu vestido." Eu aceno e sorrio, desempenhando o papel que aperfeiçoei ao longo de anos de prática. Ele não pergunta como foi minha semana ou por que estou cansada — ele nunca se importou. Sou um ativo em seu portfólio, um item marcado em seu plano de vida. E eu fico. Porque é isso que eu conheço. Porque meus pais me ensinaram que amor é uma transação e eu deveria ser grata que alguém está comprando. Ele paga e me acompanha até o carro. Seu beijo de boa noite é breve, mecânico — com toda a paixão de um aperto de mão. As mãos dele permanecem na minha cintura porque ele sabe que eu congelo se elas descerem mais, então, eventualmente, ele parou de tentar. "Me mande mensagem amanhã," ele diz, e não é um pedido — é uma ordem. Dirijo para casa com as janelas abertas, deixando o ar frio morder minhas bochechas. O silêncio do meu apartamento me envolve, e pela primeira vez na noite, eu respiro. Vou despindo a performance em pedaços. Saltos ao lado da porta, vestido no chão do banheiro, maquiagem removida até que meu rosto volte a parecer o meu. Moletom velho, coque bagunçado, e o headset de VR esperando no criado-mudo. Meus dedos se fecham ao redor dele, e meu pulso acelera. Esta é a única parte do meu dia que realmente me pertence. "Echo" carrega em camadas quando coloco o headset e me mergulho em outra realidade. Primeiro o som — floresta ambiente, água ao longe. Depois, a luz, pintando árvores, caminhos de pedra e um céu cheio de estrelas que não existem em nenhum outro lugar além daqui. A zona da floresta se materializa ao meu redor, e meus ombros relaxam pela primeira vez na noite. Agora eu sou Siren — cabelos prateados, queixo marcado, vestida de preto profundo com detalhes violetas que brilham quando me movo. Nada parecida com Nora, com seus tons neutros e pérolas. Siren veste sua confiança como armadura, anda como se fosse dona de cada pixel sob seus pés. Ela é a versão de mim que só deixo existir no escuro — a honesta, a real. Ghost já está esperando perto da velha ponte de pedra. Um ano disso. Um ano da voz dele no meu ouvido, da presença ao meu lado, do ritmo fácil que construímos em um mundo onde nenhum de nós precisa ser real. "Você está atrasada," ele diz. A voz dele é quente, provocante, familiar de um jeito que faz algo dentro do meu peito se soltar. "Trânsito." "Em um videogame?" "Cala a boca." Ele ri, e eu me pego sorrindo — sorrindo de verdade. Não o sorriso encenado, não aquele que usei durante o jantar enquanto Tristan planejava meu futuro sem perguntar. Caímos no mesmo passo, avançando em direção ao marcador de missão que brilha ao longe. "Armadilhas de espinhos hoje à noite", diz Ghost, puxando o resumo da missão. "Você pega a esquerda, eu pego a direita?" "Quando isso já funcionou?" "O otimismo é uma virtude, Siren." "O otimismo é um mecanismo de defesa para quem ainda não aprendeu coisa melhor." Navegamos juntos pelas armadilhas, nosso tempo sincronizado após meses de prática. Ele anuncia padrões; ajusto meu caminho. Vejo uma placa de pressão; ele salta por cima. A jogabilidade é secundária. Sempre foi secundária. As conversas são o ponto principal. Chegamos a um portão que requer ambas as chaves, e a tela de carregamento nos prende numa pequena clareira enquanto a próxima seção é gerada. O avatar de Ghost se acomoda em um tronco caído e eu me sento ao lado dele, perto o suficiente para que nossos ombros quase se toquem. "De que você está fugindo hoje?" ele pergunta. Direto, sem filtro — do jeito que ninguém na minha vida real jamais foi. "O que te faz pensar que estou fugindo?" "Você está mais quieta que o normal. E não criticou minha estratégia de combate nem uma vez." Meu peito se aperta. "Passei duas horas sendo planejada como um jantar de gala. Cronogramas de noivado. Bailes de caridade. Qual vestido vou usar pra impressionar a mãe dele. E em nenhum momento alguém perguntou o que eu queria." Ghost fica em silêncio enquanto a floresta zune ao nosso redor. "E o que você quer?" ele pergunta finalmente, suave e simples. Ninguém nunca me perguntou isso — nem meus pais, nem Tristan. Minha garganta se fecha. "Eu não sei. Acho que não me é permitido querer coisas." "Isso é a coisa mais triste que já ouvi." "É só assim que é." "Não precisa ser." Uma notificação pulsa. Novo nível em dupla desbloqueado, acessível apenas para os jogadores Siren e Ghost. Eu encaro, e meu coração está fazendo algo estranho. "Sem pressão", Ghost diz. "Mas não vou a lugar nenhum." Eu pressiono ‘sim’ e o mundo muda. A floresta se dissolve, substituída por algo novo — uma cidade virtual imensa que nunca vi antes, toda feita de luzes de néon, edifícios imponentes e ruas que pulsavam com possibilidades. O avatar de Ghost está ao meu lado enquanto absorvemos a nova paisagem. "Uau," eu respiro. "Esse é o nível em dupla?" "Parece que desbloqueia uma zona totalmente nova." Ele começa a andar, e eu o sigo, nossos avatares se movendo por ruas cheias de outros jogadores, lojas e marcadores de missões. Então percebo — um prédio no final de uma rua, sua entrada desfocada, pulsando com um suave brilho rosa. Aproximo-me e um aviso aparece na minha visão: 'Verificação de idade necessária. Por favor, confirme que você tem 18+ para acessar esta área.' "O que é isso?" pergunto. "O Quarto do Amor." O tom de Ghost muda para algo provocativo. "Espaço íntimo. Muito popular e muito... adulto. Estilo PornHub, na verdade." Minhas bochechas esquentam sob o headset. "Ah..." "Podemos dar uma olhada se quiser." Uma pausa, carregada de intenção. "Para fins de pesquisa, é claro." "Só nos seus sonhos." "Todas as noites, Siren." Empurro o avatar dele, e ele ri — caloroso, descontraído, o som me envolvendo de um jeito que faz meu estômago dar voltas. Seguimos para a missão de verdade, mas a porta desfocada permanece no fundo da minha mente. Guardo isso na gaveta das coisas que nunca farei e tento esquecer que vi. Chegamos a uma praça no centro da cidade, e o avatar de Ghost se vira para o meu. Mesmo sem poder ver o rosto dele, mesmo que nada disso seja real, a proximidade me faz prender a respiração. "Estou feliz que você ficou," ele sussurra. Algo acontece no meu corpo. A voz dele fica mais baixa, íntima, como se a boca dele estivesse encostada no meu ouvido. Uma onda de calor se espalha, descendo até o fundo do meu ventre — e ainda mais abaixo. Minhas coxas se apertam instintivamente. "Siren," ele murmura. "Eu penso em você. Mesmo quando não estamos jogando." Minha respiração falha e um calor inunda entre minhas pernas — súbito, inegável. Nunca senti isso com Tristan, nem uma única vez. Mas só a voz do Ghost me faz doer em lugares que eu tinha esquecido que existiam. Minha mão desliza pelo meu estômago sem pensar, pairando, querendo. "Ghost—" começo, mas meu telefone destrói tudo. O nome de Tristan piscando na tela. Arranco o headset, ofegante. Pele corada, calcinha úmida, mãos tremendo. Atendo no quarto toque, forçando minha voz a ficar firme. "Oi." "Vem aqui. Ainda estou acordado." A voz dele é plana, expectante. "A noite ainda não precisa acabar." Fecho os olhos, o sussurro de Ghost ainda ecoando sob minha pele. "Estou cansada, Tristan. Talvez amanhã." Uma pausa. Exalação aguda. "Tudo bem. Amanhã então. Você me deve." A ligação termina antes que eu possa responder. Deito de costas, a voz de Ghost ainda queimando dentro de mim, a frieza de Tristan ecoando nos meus ouvidos. O que há de errado comigo? Capítulo 2 Fui à casa do Tristan na noite seguinte. Eu devia isso a ele, afinal. Agora ele se foi, e eu ainda estou deitada na cama dele, olhando para o teto, repassando o desgosto na voz dele quando se afastou. Ele tentou de novo — mãos empurrando por baixo da minha camisa sem pedir, boca no meu pescoço enquanto murmurava sobre quanto tempo esperou. O quanto foi paciente. O quanto eu devo a ele por essa paciência. E eu travei. Como sempre faço. Meu corpo travou no instante em que os dedos dele alcançaram o cós da minha calcinha, cada músculo ficando rígido sob a pele que se recusava a cooperar. "Seis meses," ele disse, rolando para longe de mim com um suspiro. "Seis malditos meses, Nora. Isso está ficando ridículo." Não respondi. Nunca sei o que dizer quando ele fica assim. "Minha ex teria..." Ele se conteve, maxilar tenso. "Deixa pra lá. Tenho uma reunião cedo mesmo." Ele se vestiu no escuro e nem sequer me deu um beijo de despedida. Então a porta se fechou atrás dele com um clique que soou como julgamento. Estamos juntos há seis meses, e nunca o deixei passar de um certo ponto. Ele esperava que isso já tivesse acontecido — a maioria das garotas do mundo dele se entrega facilmente, e ele deixou claro que me escolheu apesar da minha hesitação. Um favor, do jeito que conta. Paciência que ele não precisava oferecer. Eu deveria ser grata, foi isso que me ensinaram. Homens como Tristan não esperam. Homens como Tristan têm muitas opções. Mas meu corpo não se importa com gratidão. Ele se fecha toda vez que ele me toca, e eu não entendo o motivo. Ele é bonito, rico e exatamente o que meus pais queriam para mim, o que fui criada para querer para mim mesma. Eu deveria me sentir sortuda. Eu deveria me sentir desejada. Em vez disso, não sinto nada. Nada, exceto a náusea vaga de ser tratada como propriedade. Tenho vinte e um anos e ainda sou virgem, e todos agem como se isso fosse um fracasso meu. A frustração de Tristan. As perguntas afiadas da minha mãe sobre netos. As piadas do meu pai sobre fechar o negócio. Todos esperam que eu cumpra, que entregue, que pare de ser difícil. E não consigo explicar que meu corpo se recusa a se entregar a alguém que nunca sequer perguntou o que eu quero. A voz de Ghost paira pela minha memória. O que você quer? Meu pulso dispara ao pensar nele, e algo complicado se retorce no meu estômago. Ele me fez uma pergunta que ninguém jamais fez. Ele ouviu a resposta. Ele me fez sentir que meus desejos importavam. Talvez seja por isso que meu corpo se fecha com Tristan. Talvez ele saiba de algo que sou treinada demais para admitir. Jogo as cobertas para o lado e pego minhas chaves. A cidade se desenrola diante do para-brisa, quadra a quadra, e eu pego o caminho mais longo sem perceber. Aquele que atravessa o território do West Side antes de voltar para o terreno neutro. Muros cobertos de grafite passam borrados pelas minhas janelas enquanto postes de luz piscam sombras alaranjadas sobre as calçadas rachadas. Um grupo de motocicletas brilha do lado de fora de uma lanchonete noturna, o cromo captando o brilho do néon. O West Side College fica no centro de tudo — prédios subfinanciados, cercas de arame, estudantes que trabalham em três empregos para poder comprar livros didáticos. Alguns quarteirões depois, a paisagem muda: condomínios fechados com porteiro. Cercas vivas aparadas com perfeição geométrica. Uma cafeteria que reconheço, aquela que cobra oito dólares por um latte e doze por uma torrada com abacate. Dois mundos diferentes compartilhando a mesma cidade, fingindo que o outro não existe. A rivalidade não é oficial. North Side University e West Side College compartilham conselhos de credenciamento, comitês de financiamento, um conselho municipal que gostaria que eles simplesmente se dessem bem. Mas todo mundo sabe a verdade. Tudo começou décadas atrás — alguns dizem que foi por uma disputa de bolsa de estudos, outros dizem que foi por causa de uma garota, a maioria diz que já não importa mais, porque o ódio virou um motivo em si mesmo. Os estudantes da North Side chamam o West Side de perigoso, criminoso, lixo. Os estudantes do West Side chamam a North Side de falsa, mimada, fraca. Eles não namoram entre si. Não fazem amizade. Mal reconhecem a existência uns dos outros, exceto para zombar. Cresci ouvindo meu pai falar do West Side do mesmo jeito que falava de pragas — algo a evitar, algo inferior a nós. Nunca questionei. Nunca tive motivo para isso. É por isso que estudo na North Side, por isso moro em um prédio fechado. Por isso meu mundo tem bordas limpas e a aprovação dele carimbada em cada canto. O Iron Hour aparece pelo para-brisa, e eu entro no estacionamento. A academia fica em território neutro, tecnicamente não pertencendo a nenhum dos campi, mas reivindicada por ambos. Vinte e quatro horas. Sem taxas de matrícula. O tipo de lugar onde posso desaparecer sem que ninguém conte para meus pais. Pego uma esteira no canto dos fundos e começo a correr. O barulho na minha cabeça silencia, substituído pelo ritmo da minha própria respiração, pelo zumbido mecânico da máquina e pelo clangor distante dos pesos. Corro até minhas pernas tremerem. Até minha camiseta grudar nas costas. Até eu não conseguir mais pensar nas mãos pretensiosas de Tristan ou nas perguntas gentis de Ghost ou na guerra entre aquilo que me ensinaram a aceitar e o que começo a suspeitar que mereço. Diminui a velocidade da esteira, ofegante, e é então que ouço — o baque rítmico de punhos contra o couro do saco de pancadas no canto dos fundos. Viro antes de conseguir me impedir. Um cara trabalha no saco com violência controlada — cabelo escuro úmido de suor, queixo afiado, jaqueta de couro largada num banco próximo. Tatuagens espreitam pela gola, tinta preta sumindo sob a camisa. A base dele está muito estreita quando baixa a guarda entre as combinações. Mas há algo no jeito que ele se move — cru, sem polimento, vivo de um jeito que faz meu estômago se contrair. Danny Vega. Conheço-o pela reputação. West Side, clube de motociclistas — um dos líderes, segundo os boatos. Tudo aquilo sobre o que os alunos do North Side trocam alertas em festas e refeitórios. Fique longe dos motociclistas. Eles são perigosos. Eles são criminosos. Eles são tudo que nós não somos. Ele me pega olhando e seus punhos param contra o saco. Um sorriso se espalha pelo rosto dele — lento, consciente, irritante. "Viu algo que deseja, querida?" Reviro os olhos e desço da esteira, pegando minha garrafa de água. "Seu movimento está desleixado. E a base, muito estreita." As sobrancelhas dele se erguem. "Você luta boxe?" "Eu bato nas coisas quando estou estressada." "Deve estar muito estressada." Ele inclina a cabeça, olhos escuros enxergando demais. "North Side, certo? Deixa eu adivinhar — administração, dinheiro do papai, namorado que dirige um BMW." "Você treina para ser assim tão encantador, ou isso é natural?" Ele ri — áspero, caloroso, nada parecido com a risada polida de Tristan. Algo no meu peito responde antes que eu possa conter. Viro-me em direção ao vestiário, mas a maçaneta quebrada prende a alça da minha bolsa. Arranco-a com força, resmungando: "Este lugar está caindo aos pedaços. Será que custava consertar alguma coisa?" A risada do Danny morre. "Desculpa o ginásio não estar à altura dos seus padrões cinco estrelas, princesa." Dou meia-volta. "Como é?" "Você ouviu." Ele se aproxima, desenrolando as mãos devagar. "Maçaneta do armário quebrada. Trágico. Como você vai sobreviver?" A voz dele escorre veneno. "Deve ser difícil, ter problemas assim. Enquanto isso, alguns de nós trabalham em turnos duplos só pra pagar a mensalidade." "Eu não estava—" "Vocês, garotas do North Side, são todas iguais." Ele já não sorri. "Vocês flutuam pela vida reclamando de unha lascada e wifi lento enquanto gente como eu faz de tudo pra pagar as contas. Mas claro, me fala mais da maçaneta quebrada. Estou fascinado." O calor invade meu rosto — fúria e algo pior. Vergonha. "Você não sabe nada sobre mim," eu disparo. "Sei o suficiente. Legging de grife. Garrafa d'água de quarenta dólares. Aposto que nunca trabalhou um dia na vida." Ele inclina a cabeça. "Como se sente, princesa? Recebendo tudo de mãos beijadas e ainda achando motivos pra reclamar?" As palavras batem como um tapa. Porque parte de mim sabe que ele está certo — e eu o odeio por enxergar isso. "Pelo menos eu não carrego um ranço do tamanho de uma moto no ombro," rebato. "Deve ser exaustivo odiar todo mundo que tem mais que você. Talvez, se você gastasse menos tempo julgando quem não conhece, realmente chegasse a algum lugar." O maxilar dele se contrai. Por um segundo, algo brilha nos olhos — dor, talvez. Logo some, substituído por um divertimento frio. "Corre lá, princesa. O papai deve estar esperando." Não respondo. Caminho para o vestiário, mãos trêmulas, garganta apertada. Narcisista. Arrogante. Cruel. Tudo o que eu esperava e pior. Mas por um instante traiçoeiro, minha mente vagueia. Eu me pergunto como é o Ghost. Se suas mãos são ásperas. Se seus ombros são realmente tão largos. Se ele algum dia me olharia com tanto desprezo. Eu afasto esse pensamento com força. Tristan é meu futuro. Tristan é o plano. Tristan é o que eu deveria querer. Mas querer nunca fez parte da equação. Entre em uma história onde o amor começa atrás de uma tela e nada permanece virtual por muito tempo em Amor à Primeira Conexão 💖 play.google.com play.google.com play.google.com play.google.com play.google.com play.google.com play.google.com play.google.com play.google.com play.google.com

“Still don’t need my help, princess?” I wanted to slap him 😤. Danny Vega—rude, arrogant, West Side trash according to my world 🏍️🔥. He pushed my buttons, watched me struggle, made my skin burn every time he got too close 😮‍💨. What I didn’t know? The same mouth that mocked me in real life was the one whispering filth in my ear at night 🖤💦. When I realized the man I hated was the man who made me ache in the dark… I didn’t know whether to run or spread my legs 😳🔥. Chapter 1 Nora’s POV Tristan is talking about himself again. I watch his mouth move, shaping words I stopped hearing ten minutes ago. His father's investment firm. A merger. Summer plans at the Hamptons house that our parents are already discussing without us. "And my mom mentioned the engagement timeline again," he says, swirling his wine. "Next spring. After graduation. Your father agrees." "That's nice," I say. He does not notice the flatness in my voice. He never does. Tristan reaches across the white tablecloth and takes my hand. His grip is firm, possessive — the touch of a man who has already calculated exactly what I am worth to him. "You seem distracted," he frowns. "Just tired. Long week." "You should take better care of yourself. I need you looking fresh for the charity gala next month." He squeezes my hand once, then releases it to check his phone. "Mom's already picked out your dress." I nod and smile, performing the role I have perfected over years of practice. He does not ask how my week was or why I am tired — he has never cared. I am an asset in his portfolio, a checkbox on his life plan. And I stay. Because this is what I know. Because my parents raised me to understand that love is a transaction and I should be grateful anyone is buying. He pays and walks me to my car. His goodnight kiss is brief, mechanical — all the passion of a handshake. His hands stay at my waist because he knows I will freeze if they wander lower, so eventually, he stopped trying. "Text me tomorrow," he says, and it is not a question — it is a command. I drive home with the windows down, letting the cold air bite my cheeks. The silence of my apartment wraps around me, and for the first time all night, I breathe. I shed the performance in pieces. Heels by the door, dress on the bathroom floor, makeup wiped away until my face looks like mine again. Old sweats, messy bun, and the VR headset waiting on my nightstand. My fingers close around it, and my pulse quickens. This is the only part of my day that belongs to me. "Echo" loads in layers when I put the headset on and immerse myself into a different reality. Sound first — ambient forest, distant water. Then light, painting trees and stone paths and a sky full of stars that do not exist anywhere but here. The forest zone materializes around me, and my shoulders drop for the first time all night. I am Siren now — silver-haired, sharp-jawed, dressed in midnight black with glowing violet accents that pulse when I move. Nothing like Nora with her neutral tones and pearls. Siren wears her confidence like armor, walks like she owns every pixel beneath her feet. She is the version of me I only let exist in the dark — the honest one, the real one. Ghost is already waiting by the old stone bridge. One year of this. One year of his voice in my ear, his presence at my side, the easy rhythm we built in a world where neither of us has to be real. "You're late," he says. His voice is warm, teasing, familiar in a way that makes something in my chest loosen. "Traffic." "In a video game?" "Shut up." He laughs, and I find myself smiling — actually smiling. Not the performance smile, not the one I wore through dinner while Tristan planned my future without asking. We fall into step together, moving toward the quest marker glowing in the distance. "Spike traps tonight," Ghost says, pulling up the mission brief. "You take left, I'll take right?" "When has that ever worked?" "Optimism is a virtue, Siren." "Optimism is a coping mechanism for people who haven't learned better." We navigate the traps together, our timing synchronized after months of practice. He calls out patterns; I adjust my path. I spot a pressure plate; he vaults over it. The gameplay is secondary. It has always been secondary. The conversations are the point. We reach a gate that requires both keys, and the loading screen traps us in a small clearing while the next section generates. Ghost's avatar settles onto a fallen log and I sit beside him, close enough that our shoulders almost touch. "What are you running from tonight?" he asks. Direct, unfiltered — the way no one in my real life has ever been. "What makes you think I'm running?" "You're quieter than usual. And you didn't insult my combat strategy once." My chest tightens. "I spent two hours being planned like a dinner party. Engagement timelines. Charity galas. What dress I'll wear to impress his mother. And not once did anyone ask what I wanted." Ghost is quiet while the forest hums around us. "And what do you want?" he asks finally, soft and simple. No one has ever asked me that — not my parents, not Tristan. My throat tightens. "I don't know. I don't think I'm allowed to want things." "That's the saddest thing I've ever heard." "It's just how it is." "It doesn't have to be." A notification pulses. New paired level unlocked, accessible only to players Siren and Ghost. I stare at it, and my heart is doing something strange. "No pressure," Ghost says. "But I'm not going anywhere." I press ‘yes’ and the world shifts. The forest dissolves, replaced by something new — a sprawling virtual city I have never seen before, all neon lights and towering buildings and streets that pulse with possibility. Ghost's avatar stands beside me as we take in the new landscape. "Whoa," I breathe. "This is the paired level?" "Looks like it unlocks a whole new zone." He starts walking, and I follow, our avatars moving through streets filled with other players, shops, quest markers. Then I notice it — a building at the end of one street, its entrance blurred, pulsing with a soft pink glow. I move toward it and a prompt appears in my vision: 'Age verification required. Please confirm you are 18+ to access this area.’ "What is that?" I ask. "The Love Room." Ghost's tone shifts to something teasing. "Intimate space. Very popular and very... adult. PornHub style, really." My cheeks warm beneath the headset. "Oh…" "We could check it out if you want." A pause, deliberately loaded. "For research purposes, of course." "In your dreams." "Every night, Siren." I shove his avatar, and he laughs — warm, easy, the sound wrapping around me in a way that makes my stomach flip. We move on to the actual quest, but the blurred doorway stays in the back of my mind. I file it away under things I will never do and try to forget I saw it. We reach a plaza at the center of the city, and Ghost's avatar turns to face mine. Even though I cannot see his face, even though none of this is real, the proximity makes my breath catch. "I'm glad you stayed," he whispers. Something happens in my body. His voice drops lower, intimate, as if his mouth is pressed against my ear. A flush of heat spreads outward, pooling low in my belly — then lower still. My thighs press together instinctively. "Siren," he murmurs. "I think about you. Even when we're not playing." My breath hitches and heat floods between my legs — sudden, undeniable. I have never felt this with Tristan, not once. But Ghost's voice alone makes me ache in places I forgot existed. My hand drifts down my stomach without thinking, hovering, wanting. "Ghost—" I start, but my phone shatters everything. Tristan's name flashing on the screen. I rip off the headset, gasping. Skin flushed, underwear damp, hands shaking. I answer on the fourth ring, forcing my voice steady. "Hey." "Come over. I'm still up." His voice is flat, expectant. "The night doesn't have to end yet." I close my eyes, Ghost's whisper still echoing under my skin. "I'm tired, Tristan. Maybe tomorrow." A pause. Sharp exhale. "Fine. Tomorrow then. You owe me." The line goes dead before I can respond. I lie back, Ghost's voice still burning through me, Tristan's coldness ringing in my ears. What is wrong with me? Step into a story where love begins behind a screen and nothing stays virtual for long in Love at First Login 💖 my-passion.com