Eight years ago, they made me moan, beg, and break. Now they’re my bosses—and I’m the one keeping their children hidden. Chapter 1 Thalia’s POV * Eight years ago * I'm clawing at my bedroom door hard enough to split my nails and streak blood across the white paint. Which is honestly the most normal thing that's happened to me all night. Mom's already turned the key from the outside, her cold voice drifting through the wood in low hiss. "The Alpha and his sons are here tonight. We won't have them smelling your disgusting heat while we're discussing our family's future." Right. Because nothing says "loving family" like locking your nineteen-year-old daughter in her room during her first heat while you schmooze with pack royalty. The Blackwood family: putting the "functional" in dysfunctional since 1987. I collapse against the door, my legs giving out as another wave hits. It's like someone mainlined liquid fire straight into my veins and forgot to mention it comes with a side of desperate, clawing need. The formal dinner party filters up through the floorboards. Polite laughter, clinking crystal, my father's booming voice playing gracious host. My sister Lia's practiced giggle as she probably drapes herself over Kieran like the trophy girlfriend she's manufactured herself into. Meanwhile, I'm up here drowning in my own skin. Thighs clench involuntarily, seeking pressure that won't come. Every nerve ending screams awake, hypersensitive to the point where even the sheets feel like sandpaper and silk at once. The ache between my legs pulses in time with my heartbeat—insistent, demanding and absolutely mortifying. My first heat tears through me with a violence no one bothered to warn me about. Because why would they? Wolfless daughters don't get the talk. We're not supposed to feel our bodies hijack every rational thought and replace it with pure, animalistic want. Thanks for breaking that pattern, Universe. Really fucking appreciate the surprise. I drag myself back to the bed, every movement agony. My tank top clings to my skin, soaked through with sweat that smells wrong. Sweet and desperate. The fabric brushing against my nipples sends lightning straight to my core, and I bite back a whimper that would definitely reach the dining room. This is heat. Not the romantic bullshit from pack stories where some Alpha sweeps in with their magical dick and makes everything better. This is biological warfare where my body stages a full coup, flooding me with hormones that scream ‘mate, need, now’ while my brain tries desperately to maintain some dignity. Then his scent hits me through the heating vents. Dark cedar and smoke and unmistakably Kieran. My traitorous body lights up like Kieran just stripped me bare and put his mouth and hands everywhere it shouldn't go. Every nerve ending snaps to attention, screaming for something I can't have, won't have, refuse to want. My mind conjures him without permission. Those hands on my skin, calloused from whatever rich-boy hobbies Alphas do, pulling me against him while he whispers apologies into my skin for every cruel word he's thrown at me since Lia turned him into my personal nightmare sophomore year. I dig my nails into my palms hard enough to draw blood. Stop. Just stop. But the fantasy doesn't care about my dignity. In my head, he's reverent, desperate, looking at me like I'm something he'd kill to possess instead of the pack's favorite punching bag. It's pathetic. I'm pathetic. My clit throbs in time with my heartbeat, and I hate myself for how badly I want someone who helped destroy me. The memory crashes through—Lia on that cafeteria table, my journal in her manicured hands, reading my terrible poetry about Kieran to dozens of witnesses. "Do you really think an Alpha heir would want a defective wolfless freak?" The pack treated me like garbage before that. But after? After, I became invisible when I was lucky. A target when I wasn't. Lia's always been obsessed with Kieran, planning to "conquer" him since middle school. So when she found my stupid crush, she didn't just humiliate me—she weaponized him. Made sure he knew exactly how disgusting I was, then claimed him as her trophy while orchestrating my social execution with surgical precision. The worst part? It worked. Kieran went from indifferent to actively cruel almost overnight, and I got front-row seats to watch the boy I'd stupidly loved become the one who made me dread every school hallway, every pack gathering, every forced family dinner where I had to watch them together. Another scent floods through, wild pine and rain. Lysander. My body clenches, empty and aching. Conjuring images of being sandwiched between them, filled and used and— Fuck. The heat doesn't discriminate between the ones who broke you and the ones who might save you. It just wants, violent and desperate and completely unhinged. My thighs are slick with need I can't control, my body preparing itself for something that will never happen. I remember those weeks after Kieran turned cruel, when Lysander started noticing me with careful smiles and lingering looks. Until I found him laughing with his friends, watching another round of my humiliation like premium entertainment. His kindness? Probably a bet on whether the wolfless girl was desperate enough to believe an Alpha heir could actually want her. The scent of them both makes my skin feel like it's melting off my bones. I need friction, pressure, something to ease this violent emptiness that's trying to claw its way out of me. Another wave hits and I bite my pillow to muffle the whimper. I roll onto my side, shoving my hand between my thighs just for the pressure, not caring how pathetic it is. Dad's laughter booms through the floor—politics and power plays while I'm locked up here like the family's dirty secret. My body temperature spikes so high I think I might actually combust. No one survives their first heat alone, but asking for help means letting them smell me like this—desperate and dripping and absolutely wrecked. My fingers find the window lock I've been practicing since twelve. Three tries and it pops. Cool air hits my overheated skin as I stumble out barefoot onto the back lawn, my legs barely functioning. Ten steps. That's all I get before colliding with solid muscle. Kieran. Of course it's fucking Kieran, probably escaping Lia's performative perfection. The second my scent hits him, his eyes go pure black. His nostrils flare. I watch his control shatter in real-time—two years of careful cruelty cracking wide open, replaced by something primal and terrifying and exactly what my body's been screaming for. I run. Barefoot and stupid and absolutely fucked, I run toward the old guest house where no one goes anymore. My feet tear on gravel but I don't stop, can't stop. Because the look in his eyes promised things my body wants and my mind knows would destroy me. I almost made it. My fingers actually touch the door handle. But then his hand wraps around my wrist and spins me around. My back slams against wood as he cages me in, his body a wall of heat and muscle and that scent that's making me leak through my shorts. His arms bracket my head, chest heaving, and when he leans in I can feel how hard he is against my hip. Every instinct wars between running and grinding against him like an animal. His nose traces my pulse point, his whole body shuddering with restraint that's visibly failing. When he speaks, his voice is completely wrecked—stripped of every layer of cruelty, raw and desperate. "Fuck, Thalia..." His nose traces my pulse point and his hands clench into fists against the door. "You smell like..." He stops himself, jaw clenching, fighting something I can see ripping him apart from the inside. "Like mine," he growls. What will happen next? 🫣 Read Who's My Triplets' Baby Daddy Now! 🤩
Il y a huit ans, ils m'ont fait gémir, supplier et craquer. Maintenant, ce sont eux mes patrons—et c'est moi qui cache leurs enfants.
Chapitre 1
Point de vue de Thalia
* Il y a huit ans *
Je griffe la porte de ma chambre si fort que mes ongles s’ébrèchent et laissent des traînées de sang sur la peinture blanche. Ce qui, honnêtement, est la chose la plus normale qui me soit arrivée de toute la soirée.
Maman a déjà tourné la clé de l’extérieur, sa voix froide filtrant à travers le bois dans un sifflement bas. « L’Alpha et ses fils sont là ce soir. Nous ne voulons pas qu’ils sentent ta chaleur répugnante pendant que nous discutons de l’avenir de notre famille. »
Bien sûr. Parce que rien ne dit « famille aimante » comme enfermer sa fille de dix-neuf ans dans sa chambre pendant sa première chaleur alors que tu fais la cour à la royauté de la meute.
La famille Blackwood : mettre le « fonctionnel » dans dysfonctionnel depuis 1987.
Je m’effondre contre la porte, mes jambes cédant alors qu’une nouvelle vague me submerge. C’est comme si quelqu’un avait injecté du feu liquide directement dans mes veines sans préciser que cela s’accompagne d’un besoin dévorant, désespéré et bestial.
Les bruits du dîner mondain filtrent à travers le plancher.
Rires polis, tintement de cristal, la voix tonitruante de mon père jouant l’hôte charmant. Le rire étudié de ma sœur Lia qui, sans doute, s’accroche à Kieran comme la petite amie trophée qu’elle s’est fabriquée.
Pendant ce temps, moi, je me noie dans ma propre peau. Mes cuisses se resserrent malgré moi, cherchant une pression qui ne vient pas. Chaque terminaison nerveuse hurle, hypersensible au point que même les draps me paraissent à la fois du papier de verre et de la soie.
La douleur entre mes jambes bat au rythme de mon cœur—insistante, exigeante et absolument mortifiante.
Ma première chaleur me déchire avec une violence dont personne n’a jugé utile de me prévenir. Parce que pourquoi le feraient-ils ? Les filles sans loup n’ont pas droit à la discussion. On n’est pas censées sentir notre corps court-circuiter chaque pensée rationnelle et la remplacer par un désir pur, animal. Merci d’avoir brisé ce schéma, Univers.
J’apprécie vraiment putain la surprise. Je me traîne jusqu’au lit, chaque mouvement est une agonie. Mon débardeur colle à ma peau, trempé de sueur à l’odeur étrange. Sucrée et désespérée. Le tissu effleurant mes tétons envoie des éclairs jusqu’au creux de mon ventre, et j’étouffe un gémissement qui, c’est sûr, s’entendrait jusque dans la salle à manger. Voilà la chaleur. Pas cette foutaise romantique des histoires de meute où un Alpha débarque avec sa bite magique et règle tout. Ici, c’est une guerre biologique où mon propre corps orchestre une révolte totale, m’inondant d’hormones qui hurlent « partenaire, besoin, maintenant », tandis que mon cerveau lutte désespérément pour garder un semblant de dignité.
Puis son odeur me parvient à travers les bouches d’aération. Cèdre sombre, fumée, et ce parfum indubitablement Kieran. Mon corps traître s’embrase comme si Kieran venait de me mettre à nu, de poser sa bouche et ses mains partout où il ne devrait pas. Chaque terminaison nerveuse se réveille, supplie pour quelque chose que je ne peux pas avoir, que je n’aurai pas, que je refuse de désirer. Mon esprit l’imagine malgré moi.
Ses mains calleuses par je ne sais quels passe-temps de fils à papa typiques des Alphas, qui me tirent contre lui pendant qu’il murmure des excuses sur ma peau pour chaque mot cruel qu’il m’a lancé depuis que Lia l’a transformé en mon cauchemar personnel en seconde. J’enfonce mes ongles dans mes paumes jusqu’à me faire saigner. Arrête. Juste arrête. Mais le fantasme se fout de ma dignité. Dans ma tête, il est plein de respect, désespéré, me regarde comme si j’étais quelque chose qu’il tuerait pour posséder, au lieu du souffre-douleur préféré de la meute.
C’est pathétique. Je suis pathétique. Mon clitoris palpite au rythme de mon cœur, et je me déteste d’avoir aussi envie de quelqu’un qui a contribué à me détruire. Le souvenir me submerge : Lia, sur cette table de la cafétéria, mon journal dans ses mains manucurées, lisant mes poèmes atroces sur Kieran devant des dizaines de témoins. « Tu crois vraiment qu’un héritier Alpha voudrait d’une ratée sans loup ? » La meute me traitait déjà comme une merde avant ça.
Mais après ? Après, je suis devenue invisible quand j’avais de la chance. Une cible, quand je n’en avais pas. Lia a toujours été obsédée par Kieran, prévoyant de le « conquérir » depuis le collège. Alors, quand elle a découvert mon stupide béguin, elle ne s’est pas contentée de m’humilier—elle s’est servie de lui comme d’une arme. Elle a fait en sorte qu’il sache exactement à quel point j’étais répugnante, puis l’a revendiqué comme son trophée tout en orchestrant mon exécution sociale avec une précision chirurgicale. Le pire ? Ça a marché.
Kieran est passé de l’indifférence à la cruauté active presque du jour au lendemain, et j’ai eu droit aux premières loges pour regarder le garçon que j’aimais stupidement devenir celui qui me faisait redouter chaque couloir du lycée, chaque rassemblement de la meute, chaque dîner de famille forcé où je devais les regarder ensemble. Une autre odeur envahit l’air, pin sauvage et pluie. Lysander.
Mon corps se contracte, vide et douloureux. J’imagine être prise entre eux, remplie et utilisée et— Putain. La chaleur ne fait pas de discrimination entre ceux qui t’ont brisée et ceux qui pourraient te sauver. Elle ne veut qu’une chose, violente, désespérée, totalement déréglée.
Mes cuisses sont moites de désir, un besoin que je ne peux pas contrôler, mon corps se préparant à quelque chose qui n’arrivera jamais. Je me souviens de ces semaines après que Kieran soit devenu cruel, quand Lysander a commencé à me remarquer avec des sourires discrets et des regards insistants. Jusqu’à ce que je le surprenne en train de rire avec ses amis, assistant à un autre round de mon humiliation comme à un spectacle de première classe.
Sa gentillesse ? Probablement un pari sur la question de savoir si la fille sans loup serait assez désespérée pour croire qu’un héritier Alpha pourrait vraiment vouloir d’elle. Leur odeur combinée me donne l’impression que ma peau fond sur mes os. J’ai besoin de friction, de pression, de quelque chose pour apaiser ce vide violent qui tente de s’arracher de moi. Une autre vague me submerge et je mords mon oreiller pour étouffer un gémissement. Je me tourne sur le côté, enfonce ma main entre mes cuisses juste pour la pression, sans me soucier de la pitié de la situation.
Le rire de papa résonne à travers le plancher—politique et jeux de pouvoir pendant que je suis enfermée ici comme le vilain secret de la famille. Ma température corporelle grimpe tellement que je crois vraiment que je vais exploser. Personne ne survit à sa première chaleur seul, mais demander de l'aide veut dire les laisser me sentir comme ça—désespérée, ruisselante, complètement détruite. Mes doigts trouvent la serrure de la fenêtre que je m'entraîne à ouvrir depuis mes douze ans. Trois essais, et elle saute. L'air frais frappe ma peau brûlante alors que je trébuche pieds nus sur la pelouse derrière la maison, mes jambes à peine fonctionnelles. Dix pas. C'est tout ce que j'obtiens avant de heurter une masse solide. Kieran. Bien sûr que c'est putain de Kieran, probablement en train de fuir la perfection théâtrale de Lia. Dès que mon odeur l'atteint, ses yeux deviennent entièrement noirs. Ses narines se dilatent. Je le regarde perdre le contrôle en temps réel—deux ans de cruauté soigneusement contenue qui volent en éclats, remplacés par quelque chose de primitif, terrifiant, et exactement ce que mon corps réclame à grands cris. Je cours. Pieds nus, stupide, et complètement foutue, je cours vers l’ancienne maison d’amis où plus personne ne va. Mes pieds s’écorchent sur le gravier mais je ne m’arrête pas, je ne peux pas m’arrêter. Parce que le regard dans ses yeux promet des choses que mon corps désire et que mon esprit sait qu’elles me détruiraient. J’ai presque réussi. Mes doigts touchent la poignée de la porte. Mais sa main attrape mon poignet et me fait pivoter. Mon dos claque contre le bois alors qu’il m’emprisonne, son corps une muraille de chaleur, de muscles, et cette odeur qui me fait mouiller à travers mon short. Ses bras encadrent ma tête, sa poitrine haletante, et quand il se penche j’ai la sensation de sa dureté contre ma hanche. Tous mes instincts hésitent entre fuir et me frotter contre lui comme une bête. Son nez suit le tracé de mon pouls, tout son corps tremblant d’une retenue qui vacille visiblement. Quand il parle, sa voix est complètement brisée—dépouillée de toute cruauté, brute et désespérée. « Putain, Thalia… » Son nez effleure mon cou, ses mains se crispent en poings contre la porte.
« Tu sens comme… » Il s’interrompt, la mâchoire crispée, luttant contre quelque chose que je vois le déchirer de l’intérieur. « Comme la mienne », grogne-t-il. Que va-t-il se passer ensuite ? 🫣 Lis Qui est le papa de mes triplés maintenant ! 🤩
Otto anni fa, mi hanno fatto gemere, supplicare e andare in pezzi. Ora sono i miei capi—e sono io quella che tiene nascosti i loro figli.
Capitolo 1
POV di Thalia
*Otto anni fa*
Sto graffiando la porta della mia camera con abbastanza forza da spezzarmi le unghie e lasciare strisce di sangue sulla vernice bianca. Che, onestamente, è la cosa più normale che mi sia successa stanotte.
Mamma ha già girato la chiave dall’esterno, la sua voce fredda si insinua attraverso il legno con un sibilo basso. «L’Alfa e i suoi figli sono qui stasera. Non vogliamo che sentano il tuo schifoso calore mentre discutiamo il futuro della nostra famiglia.»
Giusto. Perché niente urla “famiglia amorevole” come chiudere a chiave la propria figlia diciannovenne in camera durante il suo primo calore mentre si fa bella figura con la nobiltà del branco.
La famiglia Blackwood: quelli che mettono il "funzionale" in disfunzionale dal 1987.
Crollo contro la porta, le gambe che cedono mentre un’altra ondata mi attraversa. È come se qualcuno mi avesse iniettato fuoco liquido nelle vene dimenticandosi di avvertirmi che arriva con un contorno di bisogno disperato, straziante.
Dal piano di sotto filtrano i rumori della cena formale. Risate educate, cristalli che tintinnano, la voce tonante di mio padre che recita la parte dell’ospite affabile. La risata allenata di mia sorella Lia, che probabilmente si sta accoccolando su Kieran come la fidanzata trofeo in cui si è trasformata.
Nel frattempo, io sono qui sopra, che affogo nella mia stessa pelle. Le cosce si stringono involontariamente, alla ricerca di una pressione che non arriva. Ogni terminazione nervosa urla, sveglia, ipersensibile al punto che anche le lenzuola sembrano contemporaneamente carta vetrata e seta.
Il dolore tra le gambe pulsa al ritmo del mio cuore—insistente, esigente e assolutamente imbarazzante.
Il mio primo calore mi travolge con una violenza di cui nessuno si è preoccupato di avvertirmi. Perché mai lo avrebbero fatto? Le figlie senza lupo non ricevono spiegazioni. Non dovremmo sentire i nostri corpi prendere il controllo di ogni pensiero razionale e sostituirlo con puro desiderio animale. Grazie per aver spezzato quel modello, Universo.
Apprezzo davvero, cazzo, la sorpresa. Mi trascino di nuovo verso il letto, ogni movimento è una tortura. La canottiera mi si appiccica addosso, inzuppata di sudore che ha un odore sbagliato. Dolce e disperato. Il tessuto che sfiora i miei capezzoli manda scariche di elettricità dritte al mio centro, e trattengo a fatica un gemito che arriverebbe sicuramente fino alla sala da pranzo. Questo è il calore. Non la stronzata romantica delle storie del branco, dove qualche Alfa arriva con il suo cazzo magico e sistema tutto. Questo è guerra biologica, il mio corpo insorge completamente, inondandomi di ormoni che urlano 'compagno, bisogno, ora', mentre il cervello tenta disperatamente di mantenere un po' di dignità. Poi il suo odore mi investe attraverso le bocchette del riscaldamento. Cedro scuro e fumo, inconfondibilmente Kieran.
Il mio corpo traditore si accende come se Kieran mi avesse appena spogliata e messo la bocca e le mani ovunque non dovrebbe. Ogni terminazione nervosa si tende, urlando per qualcosa che non posso avere, non avrò, mi rifiuto di volere. La mia mente lo evoca senza il mio permesso.
Quelle mani sulla mia pelle, indurite da chissà quali hobby da ricco che gli Alfa fanno, che mi tirano contro di lui mentre mi sussurra scuse sulla pelle per ogni parola crudele che mi ha lanciato da quando Lia l'ha trasformato nel mio incubo personale al secondo anno.
Mi pianto le unghie nei palmi abbastanza forte da farmi sanguinare. Basta. Basta davvero. Ma la fantasia se ne frega della mia dignità. Nella mia testa, lui è devoto, disperato, mi guarda come se fossi qualcosa per cui ucciderebbe, invece che il sacco da boxe preferito del branco.
È patetico. Sono patetica. Il mio clitoride pulsa a ritmo col battito del cuore, e mi odio per quanto desidero qualcuno che ha contribuito a distruggermi. Il ricordo mi travolge—Lia su quel tavolo della mensa, il mio diario nelle sue mani curate, mentre leggeva le mie terribili poesie su Kieran davanti a decine di testimoni. "Davvero pensi che un erede Alfa potrebbe volere una sfigata difettosa senza lupo?" Il branco mi trattava come spazzatura già prima di quello.
Ma dopo? Dopo, sono diventata invisibile quando ero fortunata. Un bersaglio quando non lo ero. Lia è sempre stata ossessionata da Kieran, pianificando di "conquistarlo" fin dalle medie. Così, quando ha scoperto la mia stupida cotta, non si è limitata a umiliarmi—ha trasformato lui in un'arma. Si è assicurata che sapesse esattamente quanto fossi disgustosa, poi se l'è preso come trofeo mentre orchestrava la mia esecuzione sociale con una precisione chirurgica. La parte peggiore? Ha funzionato. Kieran è passato dall'indifferenza alla crudeltà attiva quasi da un giorno all'altro, e io mi sono ritrovata in prima fila a guardare il ragazzo che avevo amato stupidamente diventare quello che mi faceva temere ogni corridoio della scuola, ogni raduno del branco, ogni cena di famiglia forzata in cui dovevo guardarli insieme. Un altro profumo mi travolge, pino selvatico e pioggia. Lysander.
Il mio corpo si irrigidisce, vuoto e dolorante. Immagina di essere stretta tra loro, riempita e usata e—
Cazzo. Il desiderio non fa distinzioni tra chi ti ha spezzata e chi potrebbe salvarti. Vuole e basta, violento, disperato e completamente fuori controllo.
Le mie cosce sono bagnate di un bisogno che non riesco a controllare, il mio corpo si prepara a qualcosa che non succederà mai. Ricordo quelle settimane dopo che Kieran è diventato crudele, quando Lysander ha iniziato a notarmi con sorrisi attenti e sguardi che si soffermavano. Fino a quando l'ho trovato a ridere con i suoi amici, mentre assisteva a un'altra delle mie umiliazioni come fosse uno spettacolo di prima classe.
La sua gentilezza? Probabilmente una scommessa su quanto la ragazza senza lupo fosse disperata al punto da credere che un erede Alpha potesse davvero volerla. Il loro odore insieme mi fa sentire la pelle che si scioglie dalle ossa. Ho bisogno di attrito, di pressione, di qualcosa che possa alleviare questo vuoto violento che cerca di strappare via da me. Un'altra ondata mi colpisce e mordo il cuscino per soffocare il lamento. Mi giro su un fianco, spingendo la mano tra le cosce solo per la pressione, senza curarmi di quanto sia patetico.
La risata di papà rimbomba attraverso il pavimento—politica e giochi di potere mentre io sono rinchiusa qui come il segreto sporco della famiglia. La mia temperatura corporea sale così tanto che penso davvero di poter prendere fuoco. Nessuno sopravvive da solo al primo calore, ma chiedere aiuto significherebbe lasciarli sentire il mio odore così—disperata, inondata e completamente distrutta. Le mie dita trovano la serratura della finestra su cui mi esercito dai dodici anni. Al terzo tentativo scatta. L'aria fresca mi colpisce la pelle bollente mentre barcollo scalza sul prato sul retro, le gambe che a malapena reggono. Dieci passi. È tutto quello che riesco a fare prima di scontrarmi con muscoli solidi. Kieran. Ovviamente è cazzo di Kieran, probabilmente in fuga dalla perfezione performativa di Lia. Il secondo in cui il mio odore lo raggiunge, i suoi occhi diventano completamente neri. Le narici si dilatano. Guardo il suo autocontrollo frantumarsi in tempo reale—due anni di crudeltà studiata che si spezzano di colpo, sostituiti da qualcosa di primitivo, terrificante ed esattamente ciò che il mio corpo urlava da tempo. Corro. Scalza, stupida e completamente fottuta, corro verso la vecchia dependance dove ormai non va più nessuno. I miei piedi si lacerano sulla ghiaia ma non mi fermo, non posso fermarmi. Perché lo sguardo nei suoi occhi prometteva cose che il mio corpo desidera e la mia mente sa che mi distruggerebbero. Quasi ce l’avevo fatta. Le mie dita sfiorano davvero la maniglia della porta. Ma poi la sua mano mi afferra il polso e mi gira. La schiena sbatte contro il legno mentre mi rinchiude, il suo corpo un muro di calore e muscoli e quel profumo che mi fa inumidire gli shorts. Le sue braccia incorniciano la mia testa, il petto ansimante, e quando si avvicina sento quanto è duro contro il mio fianco. Ogni istinto lotta tra il fuggire e lo strusciarmi contro di lui come un animale. Il suo naso segue il battito del mio polso, tutto il suo corpo scosso da un controllo che sta cedendo davanti ai miei occhi. Quando parla, la voce è completamente distrutta—spogliata di ogni crudeltà, cruda e disperata. "Cazzo, Thalia..." Il suo naso segue il battito del mio polso e le sue mani si serrano a pugno contro la porta.
"Sai di..." Si ferma, la mascella serrata, lottando contro qualcosa che vedo dilaniarlo dall'interno. "Di mio," ringhia. Cosa succederà adesso? 🫣 Leggi Chi è il papà dei miei tre gemelli adesso! 🤩
Hace ocho años, ellos me hicieron gemir, suplicar y quebrarme. Ahora son mis jefes—y soy yo quien mantiene a sus hijos ocultos.
Capítulo 1
POV de Thalia
*Hace ocho años*
Estoy arañando la puerta de mi habitación con tanta fuerza que me parto las uñas y dejo rastros de sangre sobre la pintura blanca. Lo cual, sinceramente, es lo más normal que me ha pasado en toda la noche.
Mamá ya giró la llave desde afuera, su voz fría deslizándose a través de la madera en un susurro bajo. "El Alfa y sus hijos están aquí esta noche. No queremos que huelan tu asqueroso celo mientras hablamos sobre el futuro de nuestra familia."
Claro. Porque nada dice "familia amorosa" como encerrar a tu hija de diecinueve años en su habitación durante su primer celo mientras tú te codeas con la realeza de la manada.
La familia Blackwood: poniendo el "funcional" en disfuncional desde 1987.
Me desplomo contra la puerta, las piernas me fallan cuando otra oleada me sacude. Es como si alguien hubiera inyectado fuego líquido directo en mis venas y se hubiera olvidado de mencionar que viene acompañado de una necesidad desesperada y desgarradora.
La cena formal se filtra por el suelo. Risas educadas, cristal tintineando, la voz retumbante de mi padre haciendo de anfitrión generoso. La risa ensayada de mi hermana Lia, probablemente mientras se cuelga de Kieran como la novia trofeo en la que se ha convertido. Mientras tanto, yo estoy aquí arriba, ahogándome en mi propia piel.
Mis muslos se tensan involuntariamente, buscando una presión que no llega. Cada terminal nerviosa grita, tan hipersensible que hasta las sábanas se sienten como papel de lija y seda al mismo tiempo. El dolor entre mis piernas late al ritmo de mi corazón—insistente, demandante y absolutamente humillante.
Mi primer celo me atraviesa con una violencia de la que nadie se molestó en advertirme. Porque, ¿por qué lo harían? Las hijas sin lobo no reciben la charla. Se supone que no debemos sentir cómo nuestro cuerpo secuestra todo pensamiento racional y lo reemplaza con puro deseo animal. Gracias por romper ese patrón, Universo.
Realmente agradezco mucho la maldita sorpresa. Me arrastro de vuelta a la cama, cada movimiento es una agonía. Mi camiseta de tirantes se pega a mi piel, empapada de sudor que huele mal. Dulce y desesperado. La tela rozando mis pezones envía relámpagos directos a mi centro, y reprimo un gemido que definitivamente llegaría hasta el comedor. Esto es celo. No la tontería romántica de los relatos de la manada donde algún Alfa aparece con su mágica polla y arregla todo. Esto es una guerra biológica, donde mi cuerpo monta un golpe de estado total, inundándome de hormonas que gritan 'pareja, necesito, ahora', mientras mi cerebro intenta desesperadamente mantener algo de dignidad. Entonces su aroma me golpea a través de las rejillas de calefacción. Cedro oscuro, humo, y sin duda Kieran.
Mi cuerpo traidor se enciende como si Kieran me hubiera desnudado y puesto la boca y las manos por todas partes donde no debería. Cada terminación nerviosa se pone en alerta, gritando por algo que no puedo tener, no tendré, me niego a desear. Mi mente lo evoca sin permiso.
Esas manos sobre mi piel, endurecidas por cualquier pasatiempo de niño rico que tengan los Alfas, tirando de mí hacia él mientras susurra disculpas contra mi piel por cada palabra cruel que me ha lanzado desde que Lia lo convirtió en mi pesadilla personal en segundo año.
Clavo las uñas en mis palmas con suficiente fuerza para sacarme sangre. Basta. Solo basta. Pero la fantasía no se preocupa por mi dignidad. En mi cabeza, él es reverente, desesperado, mirándome como si fuera algo por lo que mataría por poseer, en vez de ser el saco de boxeo favorito de la manada.
Es patético. Soy patética. Mi clítoris late al ritmo de mi corazón y me odio por desear tanto a alguien que ayudó a destruirme. El recuerdo irrumpe—Lia sobre esa mesa de la cafetería, mi diario en sus manos perfectamente cuidadas, leyendo mi horrenda poesía sobre Kieran ante decenas de testigos. "¿De verdad crees que un heredero Alfa querría a una loba defectuosa y sin lobo?" La manada ya me trataba como basura antes de eso.
Pero después… Después, cuando tenía suerte, me volví invisible. Y cuando no, era un blanco fácil. Lia siempre ha estado obsesionada con Kieran, planeando “conquistarlo” desde la secundaria. Así que cuando descubrió mi estúpido enamoramiento, no solo me humilló—lo convirtió en su arma. Se aseguró de que él supiera exactamente lo repugnante que yo era, luego lo reclamó como su trofeo mientras orquestaba mi ejecución social con precisión quirúrgica. ¿Lo peor? Funcionó.
Kieran pasó de ser indiferente a ser activamente cruel casi de la noche a la mañana, y yo tuve asiento de primera fila para ver cómo el chico que amé tontamente se convertía en el que me hacía temer cada pasillo de la escuela, cada reunión de la manada, cada cena familiar forzada donde tenía que verlos juntos.
Otro aroma inunda el aire, pino salvaje y lluvia. Lysander.
Mi cuerpo se tensa, vacío y dolorido. Surgen imágenes de estar atrapada entre ellos, llenada y usada y—
Joder. El deseo no distingue entre quienes te rompieron y quienes podrían salvarte. Solo quiere, violento, desesperado y completamente desquiciado.
Mis muslos están resbaladizos de una necesidad que no puedo controlar, mi cuerpo preparándose para algo que nunca sucederá. Recuerdo esas semanas después de que Kieran se volvió cruel, cuando Lysander empezó a fijarse en mí con sonrisas cuidadosas y miradas que se demoraban. Hasta que lo encontré riendo con sus amigos, presenciando otra ronda de mi humillación como un espectáculo de primera.
¿Su amabilidad? Probablemente una apuesta sobre si la chica sin lobo estaba lo suficientemente desesperada como para creer que un heredero Alfa podría realmente desearla.
El aroma de ambos hace que mi piel sienta que se derrite sobre mis huesos. Necesito fricción, presión, algo que alivie este vacío violento que intenta salir a rasguños de mí. Otra oleada me sacude y muerdo la almohada para ahogar el gemido. Me giro de lado y meto la mano entre mis muslos solo por la presión, sin importar lo patética que sea.
La risa de papá retumba a través del piso—política y juegos de poder mientras yo estoy encerrada aquí arriba como el secreto sucio de la familia. Mi temperatura corporal sube tanto que creo que podría arder en cualquier momento. Nadie sobrevive a su primer celo estando solo, pero pedir ayuda significa dejar que me huelan así—desesperada, empapada y completamente destrozada. Mis dedos encuentran el pestillo de la ventana, ese que he estado practicando abrir desde los doce. A la tercera va la vencida y se abre. El aire frío golpea mi piel sobrecalentada cuando salgo tambaleándome, descalza, al césped trasero, mis piernas apenas respondiendo. Diez pasos. Eso es todo lo que logro antes de chocar contra puro músculo. Kieran. Por supuesto que es jodidamente Kieran, probablemente escapando de la perfección teatral de Lia. En cuanto mi olor lo alcanza, sus ojos se tiñen de negro por completo. Sus fosas nasales se dilatan. Veo cómo su autocontrol se hace pedazos en tiempo real—dos años de crueldad cuidadosamente medida se agrietan de par en par, reemplazados por algo primitivo y aterrador y exactamente lo que mi cuerpo ha estado exigiendo a gritos. Corro. Descalza, estúpida y completamente jodida, corro hacia la vieja casa de huéspedes donde ya nadie va. Mis pies se desgarran en la grava pero no paro, no puedo parar. Porque la mirada en sus ojos prometía cosas que mi cuerpo desea y mi mente sabe que me destruirían. Casi lo logro. Mis dedos llegan a tocar el picaporte. Pero entonces su mano se enrosca en mi muñeca y me hace girar. Mi espalda choca contra la madera cuando me acorrala, su cuerpo es un muro de calor y músculo y ese aroma que hace que me humedezca los pantalones cortos. Sus brazos rodean mi cabeza, el pecho sube y baja, y cuando se inclina puedo sentir lo duro que está contra mi cadera. Cada instinto se debate entre correr y restregarme contra él como un animal. Su nariz recorre mi pulso, todo su cuerpo estremeciéndose con una contención que se desmorona ante mis ojos. Cuando habla, su voz está completamente hecha trizas—despojada de toda crueldad, cruda y desesperada. "Joder, Thalia..." Su nariz sigue mi pulso y sus manos se cierran en puños contra la puerta.
«Hueles a…» Se detiene, la mandíbula tensa, luchando contra algo que puedo ver desgarrándolo por dentro. «A mía», gruñe.
¿Qué pasará después? 🫣 ¡Lee Quién es el papá de los trillizos ahora! 🤩
Osiem lat temu sprawili, że jęczałam, błagałam i łamałam się. Teraz są moimi szefami – a to ja ukrywam ich dzieci.
Rozdział 1
Perspektywa Thalii
* Osiem lat temu *
Drapię drzwi swojej sypialni tak mocno, że paznokcie mi pękają, zostawiając czerwone ślady na białej farbie. Szczerze mówiąc, to najbardziej normalna rzecz, jaka przydarzyła mi się tej nocy.
Mama już przekręciła klucz od zewnątrz, jej chłodny głos przesącza się przez drewno w cichym syknięciu. „Alfa i jego synowie są dziś wieczorem tutaj. Nie chcemy, żeby wyczuli twój obrzydliwy rui, gdy będziemy omawiać przyszłość naszej rodziny.”
Jasne. Bo nic tak nie mówi „kochająca rodzina”, jak zamknięcie dziewiętnastoletniej córki w pokoju podczas jej pierwszej rui, kiedy wy się podlizujecie wilczej arystokracji.
Rodzina Blackwoodów: wprowadzają „funkcjonalność” w „dysfunkcjonalność” od 1987 roku.
Opadam na drzwi, nogi się pode mną uginają, gdy kolejna fala uderza. To jakby ktoś wstrzyknął mi płynny ogień prosto w żyły i zapomniał wspomnieć, że w pakiecie jest desperacka, szarpiąca potrzeba.
Od formalnej kolacji dźwięki przenikają przez podłogę.
Uprzejmy śmiech, brzęk kryształów, donośny głos ojca w roli uprzejmego gospodarza. Wyćwiczony chichot mojej siostry Lii, która pewnie owija się wokół Kierana jak trofealna dziewczyna, w jaką się przeistoczyła. Tymczasem ja tu tonę we własnej skórze.
Uda ściskają się mimowolnie, szukając nacisku, który nie nadejdzie. Każde zakończenie nerwowe wrzeszczy i budzi się, nadwrażliwe do granic – nawet prześcieradła wydają się jednocześnie papierem ściernym i jedwabiem. Ból między nogami pulsuje w rytmie mojego serca – natarczywy, wymagający i absolutnie upokarzający.
Moja pierwsza rui rozdziera mnie z dzikością, o której nikt nie raczył mnie uprzedzić. Bo niby po co? Córki bez wilka nie dostają tej rozmowy. Podobno nie powinniśmy czuć, jak nasze ciało przejmuje każdą racjonalną myśl i zastępuje ją czystym, zwierzęcym pragnieniem.
Dzięki za złamanie tego schematu, Wszechświecie.
Naprawdę, kurwa, doceniam tę niespodziankę. Wleczę się z powrotem do łóżka, każdy ruch to agonia. Mój podkoszulek przylega do skóry, cały przesiąknięty potem, który pachnie inaczej. Słodko i desperacko. Tkanina ocierająca się o moje sutki przesyła błyskawicę prosto do mojego wnętrza, a ja tłumię jęk, który na pewno dotarłby do jadalni. To jest ruję. Nie to romantyczne pieprzenie z opowieści o watahach, gdzie jakiś Alfa wpada ze swoim magicznym fiutem i sprawia, że wszystko staje się lepsze.
To jest wojna biologiczna, w której moje ciało przeprowadza pełny przewrót, zalewając mnie hormonami, które wrzeszczą 'partner, potrzeba, teraz', podczas gdy mój mózg desperacko próbuje zachować resztki godności. Wtedy jego zapach dociera do mnie przez kratki wentylacyjne. Ciemne cedrowe drewno i dym, i niepowtarzalny Kieran.
Moje zdradzieckie ciało rozbłyska, jakby Kieran właśnie rozebrał mnie do naga i rozłożył swoje usta i dłonie wszędzie tam, gdzie nie powinien. Każde zakończenie nerwowe staje na baczność, wrzeszcząc o coś, czego nie mogę mieć, nie będę mieć, odmawiam pragnienia. Mój umysł przywołuje go bez pozwolenia.
Te dłonie na mojej skórze, stwardniałe od tych wszystkich bogatych alfa-zabaw, przyciągają mnie do niego, podczas gdy on szepcze przeprosiny w moją skórę za każde okrutne słowo, które mi rzucił, odkąd Lia zamieniła go w moje osobiste koszmarne doświadczenie w drugiej klasie liceum.
Wbijam paznokcie w dłonie tak mocno, że aż sączy się krew. Przestań. Po prostu przestań. Ale fantazja nie dba o moją godność. W mojej głowie on jest pełen czci, zdesperowany, patrzy na mnie, jakbym była czymś, za co zabiłby, by mnie posiąść, zamiast być ulubionym workiem treningowym watahy.
To żałosne. Ja jestem żałosna. Mój łechtaczka pulsuje w rytm serca i nienawidzę się za to, jak bardzo pragnę kogoś, kto pomógł mnie zniszczyć. Wspomnienie uderza—Lia na tym stole w stołówce, mój pamiętnik w jej wypielęgnowanych dłoniach, czyta moje okropne wiersze o Kieran'ie przed dziesiątkami świadków. "Naprawdę myślisz, że dziedzic Alfy chciałby wadliwego, bezwilczego dziwoląga?" Wataha traktowała mnie jak śmiecia już wcześniej.
Ale potem? Potem stawałam się niewidzialna, jeśli miałam szczęście. Celem, jeśli nie. Lia od zawsze miała obsesję na punkcie Kierana, planując "zdobyć" go już od czasów gimnazjum. Więc kiedy odkryła moją głupią fascynację, nie tylko mnie upokorzyła—zamieniła go w broń. Upewniła się, że dokładnie wie, jak obrzydliwa jestem, a potem przywłaszczyła go sobie jako trofeum, równocześnie przeprowadzając moją społeczną egzekucję z chirurgiczną precyzją. Najgorsze? To zadziałało.
Kieran z obojętnego stał się wręcz okrutny niemal z dnia na dzień, a ja miałam miejsce w pierwszym rzędzie, by patrzeć, jak chłopak, którego głupio kochałam, staje się tym, przez którego bałam się każdego korytarza, każdego zjazdu watahy, każdej rodzinnej kolacji, gdy musiałam patrzeć na nich razem.
Przez powietrze przebija się kolejny zapach, dziki sosnowy aromat i deszcz. Lysander.
Moje ciało napina się, puste i bolesne. Przywołuję obrazy, gdzie jestem między nimi, wypełniona, używana i—
Kurwa. To gorąco nie wybiera między tymi, którzy cię złamali, a tymi, którzy mogliby cię uratować. Ono po prostu chce, brutalnie, desperacko, kompletnie bez kontroli.
Moje uda są śliskie od potrzeby, nad którą nie mam kontroli, ciało przygotowuje się na coś, co nigdy się nie wydarzy. Pamiętam te tygodnie po tym, jak Kieran stał się okrutny, gdy Lysander zaczął mnie dostrzegać, posyłając ostrożne uśmiechy i przeciągłe spojrzenia. Do czasu, aż przyłapałam go śmiejącego się z przyjaciółmi, oglądającego kolejną rundę mojego upokorzenia jak najlepszą rozrywkę.
Jego uprzejmość? Pewnie zakład, czy bezwilkowa dziewczyna jest dość zdesperowana, by uwierzyć, że dziedzic Alfy mógłby jej naprawdę chcieć.
Ich zapach sprawia, że mam wrażenie, iż skóra topnieje mi z kości. Potrzebuję tarcia, nacisku, czegokolwiek, co złagodzi tę dziką pustkę, która próbuje wyrwać się ze mnie. Kolejna fala uderza i zagryzam poduszkę, by stłumić jęk. Przewracam się na bok, wciskając dłoń między uda tylko po to, by poczuć nacisk, nie dbając o to, jak żałośnie to wygląda.
Śmiech taty dudni przez podłogę—polityka i rozgrywki o władzę, podczas gdy ja siedzę tu zamknięta jak rodzinny brudny sekret. Moja temperatura ciała wzrasta tak bardzo, że mam wrażenie, iż naprawdę zaraz się zapalę. Nikt nie przechodzi przez swoje pierwsze ruję samotnie, ale poprosić o pomoc oznacza pozwolić im poczuć mój zapach—zdesperowanej, ociekającej i całkowicie rozbitej. Moje palce odnajdują zamek w oknie, który ćwiczyłam od dwunastego roku życia. Trzy próby i wyskakuje. Chłodne powietrze uderza w moje rozgrzane ciało, gdy potykam się boso na tylny trawnik, nogi ledwo mnie niosą. Dziesięć kroków. Tyle dostaję, zanim zderzam się z twardym mięśniem. Kieran. Oczywiście, że to pierdolony Kieran, pewnie uciekający przed pozorną doskonałością Lii. W sekundzie, gdy mój zapach do niego dociera, jego oczy robią się zupełnie czarne. Nostrza rozdymają mu się. Patrzę, jak jego kontrola rozpada się na moich oczach—dwa lata wyrachowanego okrucieństwa pękają na szeroko, zastąpione czymś pierwotnym, przerażającym i dokładnie tym, czego moje ciało domagało się w krzyku. Biegnę. Boso, głupio i absolutnie zgubiona, biegnę w stronę starego domku dla gości, gdzie już nikt nie zagląda. Moje stopy rozdzierają się na żwirze, ale nie przestaję, nie mogę przestać. Bo spojrzenie w jego oczach obiecało rzeczy, których chce moje ciało, a mój umysł wie, że mnie zniszczą. Prawie się udało. Moje palce dotykają klamki. Ale wtedy jego dłoń oplata mój nadgarstek i obraca mnie. Plecami uderzam o drewno, gdy on zagania mnie w pułapkę, jego ciało to ściana gorąca i mięśni oraz ten zapach, od którego przeciekam przez szorty. Jego ramiona opierają się po obu stronach mojej głowy, klatka piersiowa unosi się gwałtownie, a gdy pochyla się bliżej, czuję, jak bardzo jest twardy przy moim biodrze. Każdy instynkt walczy między ucieczką a ocieraniem się o niego jak zwierzę. Jego nos wodzi po moim pulsie, całe ciało drży od widocznie słabnącej samokontroli. Gdy mówi, jego głos jest zupełnie zniszczony—pozbawiony wszelkiej warstwy okrucieństwa, surowy i zdesperowany. "Kurwa, Thalia..." Jego nos sunie po moim pulsie, a dłonie zaciskają się w pięści na drzwiach.
„Pachniesz jak...” Przerywa, szczęka mu drży, walczy z czymś, co widzę, jak rozdziera go od środka. „Jak moja,” warczy. Co stanie się dalej? 🫣 Przeczytaj Kto jest ojcem moich trojaczków?! 🤩
Acum opt ani, m-au făcut să gem, să implor și să mă sfărâm. Acum sunt șefii mei—iar eu sunt cea care le ține copiii ascunși.
Capitolul 1
Perspectiva Thaliei
*Acum opt ani*
Îmi înfig unghiile în ușa dormitorului atât de tare încât mi se crapă unghiile și las dâre de sânge pe vopseaua albă. Ceea ce, sincer, e cel mai normal lucru care mi s-a întâmplat toată noaptea.
Mama a încuiat deja ușa din exterior, iar vocea ei rece se prelinge prin lemn într-un șuier jos. „Alpha și fiii lui sunt aici, în seara asta. Nu vrem să simtă mirosul căldurii tale dezgustătoare cât timp discutăm despre viitorul familiei.”
Așa e. Pentru că nimic nu spune „familie iubitoare” ca atunci când îți încui fiica de nouăsprezece ani în cameră, la prima ei căldură, în timp ce tu îi lingușești pe nobilii haitei.
Familia Blackwood: aducând „funcționalul” în disfuncțional din 1987.
Mă prăbușesc în ușă, picioarele cedându-mi pe măsură ce un nou val mă lovește. E ca și cum cineva mi-ar fi injectat foc lichid direct în vene și a uitat să menționeze că vine la pachet cu o nevoie disperată, copleșitoare.
Petrecerea formală se strecoară prin podele.
Râsete politicoase, clinchet de cristal, vocea tatălui meu răsunând puternic, jucând rolul de gazdă primitoare. Chicotelile exersate ale surorii mele, Lia, care probabil se lipește de Kieran ca trofeul de iubită în care s-a transformat. Între timp, eu mă zbat aici, înecându-mă în propria mea piele.
Coapsele mi se încordează involuntar, căutând presiunea care nu vine. Fiecare terminație nervoasă țipă trează, hipersensibilă până la punctul în care chiar și cearșafurile par să fie, deodată, și șmirghel, și mătase. Durerea dintre picioare pulsează în același ritm cu inima—insistentă, exigentă și absolut stânjenitoare.
Prima mea căldură mă sfâșie cu o violență despre care nimeni nu s-a obosit să mă avertizeze. Pentru că de ce ar fi făcut-o? Fetele fără lup nu primesc „discuția”. Se presupune că noi nu ne simțim corpurile preluând controlul asupra fiecărui gând rațional și înlocuindu-l cu dorință pură, animalică. Mulțumesc că ai mai spart și acest tipar, Universule.
Apreciez al naibii de mult surpriza. Mă târăsc înapoi spre pat, fiecare mișcare e o agonie. Maieul mi se lipește de piele, îmbibat cu transpirație care miroase ciudat. Dulce și disperată. Țesătura care îmi atinge sânii trimite fulgere direct în adâncul meu, și îmi mușc buza ca să înăbuș un geamăt care sigur ar ajunge până în sufragerie. Asta e căldura. Nu prostia romantică din poveștile haitei, unde vreun Alpha mătură tot cu penisul lui magic și face ca totul să fie bine. Asta e război biologic, în care corpul meu organizează o lovitură de stat totală, inundându-mă cu hormoni care urlă 'pereche, nevoie, acum', în timp ce creierul meu încearcă disperat să salveze ceva demnitate. Atunci mirosul lui mă lovește prin gurile de încălzire. Cedru întunecat și fum și inconfundabil Kieran. Corpul meu trădător se aprinde de parcă Kieran tocmai m-ar fi dezbrăcat și mi-ar fi pus gura și mâinile peste tot unde nu ar trebui. Fiecare terminație nervoasă devine alertă, strigând după ceva ce nu pot avea, nu voi avea, refuz să vreau. Mintea mi-l evocă fără permisiune. Mâinile acelea pe pielea mea, bătătorite de la cine știe ce hobby-uri de bogătaș pe care le au Alpha-ii, trăgându-mă spre el în timp ce îmi șoptește scuze pe piele pentru fiecare cuvânt crud aruncat spre mine de când Lia l-a transformat în coșmarul meu personal în anul doi de liceu. Îmi înfig unghiile în palme suficient de tare ca să-mi dea sângele. Stop. Doar stop. Dar fantezia nu dă doi bani pe demnitatea mea. În mintea mea, el e reverențios, disperat, mă privește de parcă aș fi ceva pentru care ar ucide să mă aibă, nu sacul de box preferat al haitei. E jalnic. Sunt jalnică. Clitorisul îmi pulsează în același ritm cu inima, și mă detest pentru cât de rău îl vreau pe cineva care a contribuit la distrugerea mea. Amintirea mă lovește din plin—Lia pe masa din cantină, jurnalul meu în mâinile ei cu unghii perfecte, citind poezia mea groaznică despre Kieran în fața unei duzini de martori. "Chiar crezi că un moștenitor Alpha ar vrea un ciudat defect, fără lup?" Haita mă trata ca pe gunoi chiar și înainte de asta.
Dar după? După, am devenit invizibilă când aveam noroc. O țintă când nu aveam. Lia a fost mereu obsedată de Kieran, plănuind să îl „cucerească” încă din gimnaziu. Așa că atunci când a descoperit pasiunea mea stupidă, nu doar că m-a umilit—l-a transformat pe el în armă. S-a asigurat că știe exact cât de dezgustătoare sunt, apoi l-a revendicat ca trofeu, orchestrând execuția mea socială cu precizia unui chirurg. Partea cea mai rea? A funcționat.
Kieran a trecut de la indiferență la cruzime activă aproape peste noapte, iar eu am primit un loc în primul rând ca să urmăresc cum băiatul pe care l-am iubit prostește a devenit cel care m-a făcut să mă tem de fiecare coridor al școlii, de fiecare adunare a haitei, de fiecare cină în familie unde trebuia să-i privesc împreună.
Altfel de miros mă inundă, pin sălbatic și ploaie. Lysander.
Corpul mi se încleștează, gol și însetat. Invoc imagini în care mă aflu prinsă între ei, umplută și folosită și—
La naiba. Focul nu face diferență între cei care te-au distrus și cei care ar putea să te salveze. Pur și simplu vrea, violent, disperat și complet scăpat de sub control.
Coapsele îmi sunt ude de o nevoie pe care nu o pot controla, trupul mi se pregătește pentru ceva ce nu se va întâmpla niciodată. Îmi amintesc acele săptămâni după ce Kieran a devenit crud, când Lysander a început să mă observe cu zâmbete atente și priviri care rămâneau prea mult. Până când l-am găsit râzând cu prietenii lui, urmărind încă un episod al umilinței mele ca pe un spectacol de lux.
Bunăvoința lui? Probabil un pariu despre cât de disperată era fata fără lup să creadă că un moștenitor Alpha chiar ar putea s-o dorească. Mirosul lor amândurora îmi face pielea să pară că se topește de pe oase.
Am nevoie de frecare, de presiune, de ceva care să atenueze această goliciune violentă ce încearcă să iasă din mine. O altă undă mă lovește și îmi mușc perna ca să-mi înăbuș scâncetul. Mă rostogolesc pe o parte, băgându-mi mâna între coapse doar pentru presiune, fără să-mi pese cât de jalnic arată.
Râsul tatălui răsună prin podea—politică și jocuri de putere, în timp ce eu sunt închisă aici, ca un secret murdar al familiei. Temperatura corpului meu crește atât de tare încât chiar cred că aș putea să iau foc. Nimeni nu supraviețuiește singur primei călduri, dar să cer ajutor ar însemna să-i las să mă simtă așa—disperată, udă și complet distrusă. Degetele mele găsesc zăvorul ferestrei, la care exersez încă de la doisprezece ani. A treia încercare și cedează. Aerul rece îmi izbește pielea înfierbântată când mă târăsc desculță pe gazonul din spate, picioarele abia mă mai țin. Zece pași. Atât apuc înainte să mă izbesc de un zid de mușchi. Kieran. Bineînțeles că e nenorocitul de Kieran, probabil fugind de perfecțiunea teatrală a Liei. În clipa în care îi ajunge mirosul meu, ochii i se fac negri ca tăciunele. Nările i se dilată. Îi văd autocontrolul cum se prăbușește în timp real—doi ani de cruzime atentă crapă brusc, lăsând locul la ceva primar, înspăimântător și exact ceea ce trupul meu cerea cu disperare. Fug. Desculță, proastă și complet la limită, fug spre vechea casă de oaspeți unde nu mai calcă nimeni. Tălpile mi se sfâșie pe pietriș, dar nu mă opresc, nu pot să mă opresc. Pentru că privirea din ochii lui mi-a promis lucruri pe care trupul le dorește, dar mintea știe că m-ar distruge. Aproape am reușit. Degetele mele chiar ating clanța ușii. Dar atunci mâna lui mi se înfășoară pe încheietură și mă rotește. Spatele mi se izbește de lemn, în timp ce el mă încercuiește, trupul lui e un zid de căldură și mușchi și mirosul ăla care mă face să mă ud prin pantaloni scurți. Brațele îi încadrează capul meu, pieptul îi răsuflă greu, iar când se apropie simt cât e de tare lipit de șoldul meu. Fiecare instinct se zbate între a fugi și a mă freca de el ca o fiară. Nasul lui îmi urmărește pulsul la gât, tot trupul îi tremură de la o stăpânire pe care o văd cum se destramă. Când vorbește, vocea îi e complet sfâșiată—fără urmă de cruzime, doar brută și disperată. „La naiba, Thalia...” Nasul îi urmărește pulsul la gât din nou, iar mâinile i se strâng în pumni pe ușă.
"Miroși a..." Se oprește, încleștând maxilarul, luptându-se cu ceva ce pot vedea cum îl sfâșie pe dinăuntru. "A mea," mârâie el. Ce se va întâmpla mai departe? 🫣 Citește Cine este acum tăticul tripleților mei! 🤩
Vor acht Jahren brachten sie mich zum Stöhnen, Betteln und Zerbrechen. Jetzt sind sie meine Chefs – und ich bin diejenige, die ihre Kinder versteckt hält.
Kapitel 1
Thalias Sicht
*Vor acht Jahren*
Ich kratze so heftig an meiner Schlafzimmertür, dass meine Nägel splittern und Blut über die weiße Farbe schmiert. Was ehrlich gesagt das Normalste ist, was mir die ganze Nacht passiert ist.
Mama hat den Schlüssel schon von außen umgedreht, ihre kalte Stimme schwebt als leises Zischen durch das Holz. „Der Alpha und seine Söhne sind heute Abend hier. Wir wollen nicht, dass sie deine widerliche Hitze riechen, während wir über die Zukunft unserer Familie sprechen.“
Klar. Denn nichts sagt so sehr „liebevolle Familie“ wie die neunzehnjährige Tochter während ihrer ersten Hitze im Zimmer einzusperren, während man selbst mit dem Rudeladel Smalltalk hält.
Die Familie Blackwood: Seit 1987 machen wir aus „funktional“ „dysfunktional“.
Ich sacke gegen die Tür, die Beine geben nach, als eine weitere Welle mich trifft. Es ist, als hätte mir jemand flüssiges Feuer direkt in die Adern gespritzt und vergessen zu erwähnen, dass es mit einem Beilagenmenü aus verzweifeltem, kratzendem Verlangen kommt. Die förmliche Dinnerparty dringt durch die Dielen nach oben.
Höfliches Lachen, klirrende Kristallgläser, die dröhnende Stimme meines Vaters, der den großmütigen Gastgeber gibt. Das einstudierte Kichern meiner Schwester Lia, die sich vermutlich gerade wie die Trophäenfreundin, zu der sie sich selbst gemacht hat, an Kieran schmiegt. Währenddessen versinke ich hier oben in meiner eigenen Haut.
Meine Schenkel spannen sich unwillkürlich an, suchen nach Druck, der niemals kommt. Jeder Nerv in mir steht unter Strom, so überempfindlich, dass sich sogar die Bettwäsche gleichzeitig wie Schmirgelpapier und Seide anfühlt. Das Pochen zwischen meinen Beinen schlägt im Takt meines Herzschlags – fordernd, drängend und einfach nur peinlich.
Meine erste Hitze reißt mit einer Gewalt durch mich hindurch, auf die mich niemand vorbereitet hat. Warum auch? Töchter ohne Wolf bekommen das Gespräch nicht. Wir sollen ja angeblich nicht erleben, wie der eigene Körper jeden klaren Gedanken entführt und ihn durch reines, animalisches Verlangen ersetzt.
Danke, Universum, dass du dieses Muster durchbrochen hast.
Ich weiß die Überraschung verdammt nochmal wirklich zu schätzen. Ich schleppe mich zurück aufs Bett, jede Bewegung ist eine Qual. Mein Tanktop klebt an meiner Haut, durchtränkt von Schweiß, der falsch riecht. Süß und verzweifelt. Der Stoff, der über meine Brustwarzen streicht, schickt Blitze direkt in meine Mitte, und ich unterdrücke ein Wimmern, das definitiv bis ins Esszimmer dringen würde. Das ist Hitze. Nicht dieser romantische Bullshit aus Rudelgeschichten, wo irgendein Alpha mit seinem magischen Schwanz reinschneit und alles wieder gut macht. Das hier ist biologische Kriegsführung, bei der mein Körper einen kompletten Putsch veranstaltet und mich mit Hormonen überschwemmt, die schreien: 'Paarung, brauche, jetzt', während mein Hirn verzweifelt versucht, irgendeine Würde zu bewahren. Dann trifft mich sein Duft durch die Heizungsventile. Dunkles Zedernholz, Rauch und unverkennbar Kieran.
Mein verräterischer Körper flammt auf, als hätte Kieran mich gerade ausgezogen und seinen Mund und seine Hände überall dorthin gelegt, wo sie nicht hingehören. Jeder Nerv endet in Alarmbereitschaft, schreit nach etwas, das ich nicht haben kann, nicht haben werde, nicht haben will. Mein Kopf ruft ihn herbei, ohne meine Erlaubnis.
Diese Hände auf meiner Haut, schwielig von welchen reichen Jungs-Hobbys auch immer Alphas nachgehen, ziehen mich an ihn, während er mir Entschuldigungen in die Haut flüstert für jedes grausame Wort, das er mir seit jenem Tag an den Kopf geworfen hat, als Lia ihn im zweiten Jahr zu meinem persönlichen Albtraum gemacht hat.
Ich grabe meine Nägel so fest in die Handflächen, dass ich blute. Hör auf. Hör einfach auf. Aber die Fantasie schert sich nicht um meine Würde. In meinem Kopf ist er ehrfürchtig, verzweifelt, sieht mich an, als wäre ich etwas, für das er töten würde, anstatt das Lieblingsopfer des Rudels.
Es ist erbärmlich. Ich bin erbärmlich. Meine Klitoris pocht im Takt meines Herzschlags, und ich hasse mich dafür, wie sehr ich jemanden will, der geholfen hat, mich zu zerstören. Die Erinnerung bricht über mich herein—Lia auf diesem Cafeteria-Tisch, mein Tagebuch in ihren manikürten Händen, wie sie meine schrecklichen Gedichte über Kieran dutzenden Zeugen vorliest. "Glaubst du wirklich, ein Alpha-Erbe würde so einen defekten, wolflosen Freak wollen?" Das Rudel hat mich schon vorher wie Dreck behandelt.
Aber danach? Danach wurde ich unsichtbar, wenn ich Glück hatte. Ein Ziel, wenn nicht. Lia war schon immer besessen von Kieran, plante seit der Mittelstufe, ihn zu "erobern". Also, als sie von meinem dämlichen Schwarm erfuhr, hat sie mich nicht einfach nur gedemütigt—sie hat ihn zu einer Waffe gemacht. Sie sorgte dafür, dass er genau wusste, wie widerlich ich sei, und beanspruchte ihn dann als ihre Trophäe, während sie meine soziale Hinrichtung mit chirurgischer Präzision inszenierte. Das Schlimmste daran? Es funktionierte.
Kieran wurde praktisch über Nacht von gleichgültig zu aktiv grausam, und ich hatte einen Platz in der ersten Reihe, um zuzusehen, wie der Junge, den ich dummerweise geliebt hatte, zu dem wurde, der mir jeden Schulkorridor, jedes Rudeltreffen, jedes erzwungene Familienessen, bei dem ich sie zusammen sehen musste, zur Qual machte. Ein weiterer Duft strömt durch den Raum, wilder Kiefer und Regen. Lysander.
Mein Körper verkrampft sich, leer und voller Sehnsucht. Bilder steigen in mir auf, wie ich zwischen ihnen eingeklemmt bin, ausgefüllt und benutzt und—Verdammt. Die Hitze unterscheidet nicht zwischen denen, die dich gebrochen haben, und denen, die dich vielleicht retten könnten. Sie will einfach nur, gewaltsam, verzweifelt und völlig hemmungslos.
Meine Oberschenkel sind feucht vor Verlangen, das ich nicht kontrollieren kann, mein Körper bereitet sich auf etwas vor, das niemals geschehen wird. Ich erinnere mich an die Wochen, nachdem Kieran grausam wurde, als Lysander anfing, mich mit vorsichtigen Lächeln und verweilenden Blicken zu beachten. Bis ich ihn lachend mit seinen Freunden sah, wie sie eine weitere Runde meiner Demütigung als Premium-Unterhaltung betrachteten.
Seine Freundlichkeit? Wahrscheinlich nur eine Wette, ob das wolfslose Mädchen verzweifelt genug war, zu glauben, dass ein Alpha-Erbe sie tatsächlich wollen könnte. Der Duft von ihnen beiden lässt meine Haut schmelzen, als würde sie von meinen Knochen tropfen. Ich brauche Reibung, Druck, irgendetwas, um diese gewaltsame Leere zu lindern, die sich aus mir herauskrallen will. Eine weitere Welle trifft mich, und ich beiße ins Kissen, um das Wimmern zu dämpfen. Ich rolle mich auf die Seite, schiebe meine Hand zwischen die Schenkel, nur um den Druck zu spüren, egal wie erbärmlich das ist.
Dads Lachen dröhnt durch den Boden – Politik und Machtspielchen, während ich hier oben eingesperrt bin wie das schmutzige Familiengeheimnis. Meine Körpertemperatur steigt so sehr, dass ich glaube, ich könnte tatsächlich in Flammen aufgehen. Niemand übersteht seine erste Hitze allein, aber um Hilfe zu bitten, hieße, sie mich so riechen zu lassen – verzweifelt, tropfend und völlig am Ende. Meine Finger finden das Fenster, dessen Schloss ich seit ich zwölf bin übe. Drei Versuche, und es springt auf. Kühle Luft schlägt auf meine überhitzte Haut, als ich barfuß auf den Hinterhof stolpere, meine Beine funktionieren kaum. Zehn Schritte. Mehr bekomme ich nicht, bevor ich mit harter Muskelmasse kollidiere. Kieran. Natürlich ist es verdammt nochmal Kieran, der wahrscheinlich vor Lias aufgesetzter Perfektion flieht. In dem Moment, in dem mein Geruch ihn trifft, werden seine Augen pechschwarz. Seine Nüstern blähen sich. Ich sehe zu, wie seine Kontrolle in Echtzeit zerbricht – zwei Jahre sorgsam gepflegter Grausamkeit bersten auf, ersetzt durch etwas Urzeitliches, Furchteinflößendes und genau das, wonach mein Körper schreit. Ich laufe. Barfuß, dumm und komplett verloren renne ich zum alten Gästehaus, in das niemand mehr geht. Meine Füße reißen am Kies auf, aber ich halte nicht an, kann nicht anhalten. Denn der Blick in seinen Augen hat Dinge versprochen, die mein Körper will und von denen mein Verstand weiß, dass sie mich zerstören würden. Fast hätte ich es geschafft. Meine Finger berühren tatsächlich den Türgriff. Doch dann umschließt seine Hand mein Handgelenk und dreht mich herum. Mein Rücken schlägt gegen das Holz, als er mich einkreist, sein Körper eine Wand aus Hitze und Muskeln und diesem Geruch, der mich durch meine Shorts feucht macht. Seine Arme rahmen meinen Kopf ein, seine Brust hebt und senkt sich heftig, und als er sich vorbeugt, spüre ich, wie hart er gegen meine Hüfte ist. Jeder Instinkt in mir schwankt zwischen Davonlaufen und mich an ihm zu reiben wie ein Tier. Seine Nase fährt an meinem Puls entlang, sein ganzer Körper zittert vor einer Zurückhaltung, die sichtbar versagt. Als er spricht, ist seine Stimme vollkommen zerstört – jeder Hauch von Grausamkeit fort, roh und verzweifelt. "Scheiße, Thalia..." Seine Nase streicht erneut über meinen Puls, und seine Hände ballen sich zu Fäusten gegen die Tür.
"Du riechst nach..." Er hält inne, sein Kiefer spannt sich, während er gegen etwas ankämpft, das ich sehen kann, wie es ihn innerlich zerreißt. "Nach mir," knurrt er. Was wird als Nächstes passieren? 🫣 Lies Wer ist jetzt der Vater meiner Drillinge? 🤩
Před osmi lety mě přiměli sténat, prosit a zlomit se. Teď jsou to moji šéfové—a já jsem ta, kdo jejich děti drží v utajení.
Kapitola 1
Thaliin pohled
* Před osmi lety *
Drápu na dveře svého pokoje tak zuřivě, až si lámu nehty a zanechávám krvavé šmouhy na bílém nátěru. Což je upřímně ta nejběžnější věc, která se mi za celou noc stala.
Máma už zevnitř otočila klíčem, její ledový hlas se v nízkém syčení nese skrz dřevo. „Dnes večer jsou tu Alfa a jeho synové. Nechceme, aby při diskusi o budoucnosti naší rodiny cítili tvé odporné hárání.“
Jasně. Protože nic neříká „milující rodina“ tak jako zamknout devatenáctiletou dceru v jejím pokoji během jejího prvního hárání, zatímco se bratříčkujete s vlčí šlechtou.
Rodina Blackwoodova: dávají „funkcionalitu“ do dysfunkční od roku 1987.
Sesunu se ke dveřím, nohy mi vypoví službu, když mě zasáhne další vlna. Je to, jako by mi někdo vpustil tekutý oheň přímo do žil a zapomněl dodat, že to přichází s dávkou zoufalé, drásající touhy.
Oficiální večeře zní skrz podlahu nahoru.
Zdvořilý smích, cinkání křišťálu, mohutný otcův hlas v roli vlídného hostitele. Sestřina naučená hihňání, když se pravděpodobně ovíjí kolem Kierana jako trofejní přítelkyně, kterou se ze sebe snaží udělat.
Mezitím se tu nahoře topím ve vlastní kůži. Stehna se mi samovolně svírají, hledají tlak, který nepřijde. Každé nervové zakončení je v pohotovosti, přecitlivělé do té míry, že i povlečení působí najednou jako smirkový papír i hedvábí.
Bolest mezi nohama mi pulsuje v rytmu vlastního srdce—naléhavá, vyžadující a naprosto ponižující.
Moje první hárání se mnou projíždí s násilím, o kterém mě nikdo neupozornil.
Protože proč taky? Dcery bez vlka přece žádný rozhovor nedostanou. Nemáme přece cítit, jak nám tělo unáší každou racionální myšlenku a nahrazuje ji čistou, zvířecí touhou.
Díky, Vesmíre, za rozbití toho vzorce.
Opravdu sakra oceňuju to překvapení. Doplazím se zpátky do postele, každý pohyb je utrpení. Moje tílko se mi lepí na kůži, celé promočené potem, který páchne divně. Sladce a zoufale. Jakmile se látka otře o moje bradavky, vyšle to blesk přímo do mého středu a já potlačím vzlyk, který by se určitě donesl až do jídelny. Tohle je říje. Ne ten romantický nesmysl z příběhů smečky, kde přijde nějaký Alfa s magickým pérem a všechno napraví. Tohle je biologická válka, při které se mé tělo úplně vzbouří a zaplaví mě hormony, které křičí ‚páření, potřeba, hned‘, zatímco se můj mozek zoufale snaží udržet si trochu důstojnosti. Pak mě přes topení zasáhne jeho vůně. Temný cedr, kouř a nezaměnitelně Kieran.
Moje zrádné tělo se rozzáří, jako by mě Kieran právě svlékl donaha a dal svoje ústa a ruce všude tam, kam by neměly. Každé nervové zakončení je v pozoru, křičí po něčem, co nemůžu mít, nechci mít, odmítám chtít. Můj mozek ho vyvolá bez dovolení.
Ty ruce na mé kůži, mozolnaté z nějakých těch bohatých Alfa koníčků, přitahují mě k němu, zatímco mi šeptá omluvy do kůže za každé kruté slovo, které mi řekl od té doby, co ho Lia proměnila ve můj osobní noční můru ve druháku.
Zaryju si nehty do dlaní tak silně, až teče krev. Přestaň. Prostě přestaň. Ale fantazie na moji důstojnost kašle. V mé hlavě je zbožný, zoufalý, dívá se na mě, jako bych byla něco, co by zabil, aby mohl vlastnit, ne jen oblíbený boxovací pytel smečky.
Je to ubohé. Jsem ubohá. Poštěvák mi pulzuje do rytmu srdce a nenávidím se za to, jak strašně moc toužím po někom, kdo mi pomohl zničit život. Do hlavy se mi vrací ta vzpomínka—Lia na tom kafetériovém stole, můj deník v jejích upravených rukách, čte moje strašné básně o Kieranovi desítkám svědků. „Opravdu si myslíš, že by Alfa dědic chtěl vadnou, vlkolaků prostou zrůdu?“ Smečka se ke mně chovala jako k odpadu už předtím.
Ale potom? Potom jsem byla neviditelná, když jsem měla štěstí. Terčem, když ne. Lia byla vždycky posedlá Kieranem, plánovala ho "dobýt" už od základní školy. Takže když zjistila o mé hloupé zamilovanosti, nejenže mě ponížila—využila ho jako zbraň. Postarala se, aby přesně věděl, jak odporná jsem, a pak si ho nárokovala jako svou trofej, zatímco s chirurgickou přesností režírovala moji sociální popravu. Nejhorší na tom? Fungovalo to.
Kieran se téměř přes noc změnil z lhostejného na aktivně krutého, a já měla to štěstí sledovat z první řady, jak se kluk, kterého jsem hloupě milovala, proměnil v toho, kvůli kterému jsem se začala bát každé školní chodby, každého setkání smečky, každé nucené rodinné večeře, kde jsem je musela sledovat spolu. Další vůně mě zaplaví – divoká borovice a déšť. Lysander.
Moje tělo se stáhne, prázdné a bolavé. Vybavují se mi obrazy, jak jsem mezi nimi, naplněná a použitá a— Kurva. To horko nerozlišuje mezi těmi, kdo tě zlomili, a těmi, kdo by tě možná mohli zachránit. Prostě chce, násilně, zoufale a úplně bez zábran.
Stehna mám vlhká touhou, kterou nemůžu ovládnout, tělo se připravuje na něco, co se nikdy nestane. Vzpomínám na ty týdny po tom, co se Kieran změnil v krutého, kdy si mě Lysander začal všímat – opatrné úsměvy, dlouhé pohledy. Až jsem ho jednoho dne našla, jak se směje s přáteli, sleduje další kolo mého ponížení jako prvotřídní zábavu.
Jeho laskavost? Pravděpodobně sázka, jestli bude vlkodlačí dívka bez vlka tak zoufalá, že uvěří, že ji může chtít dědic Alfy. Vůně obou mi způsobuje, že mám pocit, jako by mi kůže tálala z kostí. Potřebuju tření, tlak, cokoli, co by ulevilo té násilné prázdnotě, která se ze mě snaží vyškrábat ven. Přichází další vlna a já se zakusuji do polštáře, abych potlačila vzlyk. Přetočím se na bok, vtisknu ruku mezi stehna jen kvůli tomu tlaku, je mi jedno, jak uboze to vypadá.
Tátův smích duní skrz podlahu—politika a mocenské hry, zatímco já jsem tady zavřená jako špinavé rodinné tajemství. Tělesná teplota mi stoupá tak vysoko, že si myslím, že se vážně rozletím v plamenech. Nikdo nepřežije svou první hárání sám, ale požádat o pomoc by znamenalo nechat je cítit mě takhle—zoufalou, vlhkou a naprosto zničenou. Prsty najdou zámek u okna, který trénuji od dvanácti. Tři pokusy a povolí. Chladný vzduch mi ofoukne přehřátou kůži, když bosá klopýtám ven na zadní trávník, nohy sotva poslouchají. Deset kroků. To je všechno, co zvládnu, než narazím do pevného svalnatého těla. Kieran. Samozřejmě že to je zatracený Kieran, nejspíš utíkající před Liinou okázalou dokonalostí. Ve chvíli, kdy ho zasáhne můj pach, zčernají mu oči. Nozdry se mu roztáhnou. Sleduji, jak se jeho sebekontrola tříští v přímém přenosu—dva roky pečlivé krutosti se rozletí a místo nich přijde něco prvotního, děsivého a přesně to, po čem mé tělo volá. Utíkám. Bosá, pitomá a naprosto v háji, běžím ke starému domku pro hosty, kam už nikdo nechodí. Štěrk mi trhá chodidla, ale nezastavuji, nemůžu zastavit. Protože ten pohled v jeho očích slíbil věci, které mé tělo chce a má mysl ví, že by mě zničily. Skoro jsem to zvládla. Prsty se mi skutečně dotkly kliky. Ale pak jeho ruka obepne mé zápěstí a otočí mě. Záda mi narazí do dřeva, když mě uvězní, jeho tělo je zeď žáru, svalů a toho pachu, kvůli kterému jsem celá mokrá ve svých šortkách. Ruce mi svírá u hlavy, těžce dýchá, a když se nakloní, cítím, jak je u mého boku tvrdý. Každý instinkt ve mně bojuje mezi útěkem a touhou se o něj otírat jako zvíře. Nosem mi přejede po tepně na krku, celé tělo se mu třese zadrženou touhou, která očividně selhává. Když promluví, hlas má úplně zničený—zbavený veškeré krutosti, syrový, zoufalý. "Do prdele, Thalio..." Nosem mi znovu přejede po tepně a ruce mu sevřou do pěstí ve dveřích.
"Voníš jako..." Zastaví se, čelist se mu napne, bojuje s něčím, co ho, jak vidím, trhá zevnitř. „Jako moje," zavrčí. Co se stane dál? 🫣 Přečtěte si Kdo je tatínek mých trojčat teď! 🤩
Oito anos atrás, eles me fizeram gemer, implorar e quebrar. Agora, eles são meus chefes—e sou eu quem mantém seus filhos escondidos.
Capítulo 1
Ponto de Vista da Thalia
* Oito anos atrás *
Estou arranhando a porta do meu quarto com tanta força que minhas unhas se racham e deixam rastros de sangue na tinta branca. O que, honestamente, é a coisa mais normal que me aconteceu a noite inteira.
Mamãe já girou a chave do lado de fora, sua voz fria atravessando a madeira num sussurro baixo. "O Alfa e seus filhos estão aqui esta noite. Não queremos que eles sintam o cheiro do seu cio nojento enquanto discutimos o futuro da nossa família."
Certo. Porque nada diz "família amorosa" como trancar sua filha de dezenove anos no quarto durante o primeiro cio enquanto você faz média com a realeza da alcateia.
A família Blackwood: colocando o "funcional" em disfuncional desde 1987.
Desabo contra a porta, minhas pernas cedendo quando outra onda atinge. É como se alguém tivesse injetado fogo líquido direto nas minhas veias e esquecido de avisar que vinha acompanhado de uma necessidade desesperada e dilacerante. A festa formal filtra-se pelo assoalho.
Risos educados, cristais tilintando, a voz retumbante do meu pai interpretando o anfitrião afável. O riso ensaiado da minha irmã Lia, que provavelmente se joga sobre Kieran como a namorada-troféu em que se transformou. Enquanto isso, estou aqui em cima, me afogando na própria pele.
Minhas coxas se contraem involuntariamente, buscando uma pressão que não vem. Cada terminal nervoso desperta, hipersensível a ponto de até os lençóis parecerem lixa e seda ao mesmo tempo. A dor entre minhas pernas pulsa no ritmo do meu coração—insistente, exigente e absolutamente constrangedora.
Meu primeiro cio me dilacera com uma violência sobre a qual ninguém se deu ao trabalho de me avisar. Porque por que fariam isso? Filhas sem lobo não recebem a conversa. Não era para sentirmos nossos corpos sequestrando todo pensamento racional e substituindo-o por puro desejo animalesco. Obrigada por quebrar esse padrão, Universo.
Agradeço pra caralho pela surpresa. Me arrasto de volta para a cama, cada movimento uma agonia. Minha regata gruda na pele, encharcada de suor que tem um cheiro errado. Doce e desesperado. O tecido roçando nos meus mamilos manda faíscas direto para o meu centro, e eu mordo os lábios para não soltar um gemido que certamente alcançaria a sala de jantar. Isso é cio. Não é aquela baboseira romântica das histórias da alcateia, em que algum Alfa chega com seu pau mágico e faz tudo ficar bem. Isto é guerra biológica, meu corpo em plena rebelião, me inundando de hormônios que gritam ‘companheiro, preciso, agora’, enquanto meu cérebro tenta desesperadamente manter alguma dignidade. Então o cheiro dele me alcança através das saídas de ar quente. Cedro escuro, fumaça e, inconfundivelmente, Kieran.
Meu corpo traidor se acende como se Kieran tivesse acabado de me despir e colocado a boca e as mãos em todos os lugares onde não deveria. Cada terminação nervosa desperta, gritando por algo que eu não posso ter, não vou ter, recuso-me a querer. Minha mente o invoca sem permissão.
Aquelas mãos na minha pele, calejadas de seja lá quais hobbies de playboy que Alfas fazem, me puxando contra ele enquanto ele sussurra desculpas na minha pele por cada palavra cruel que já me lançou desde que Lia o transformou no meu pesadelo pessoal no segundo ano.
Enterro as unhas nas palmas das mãos com força suficiente para fazer sangrar. Basta. Só pare. Mas a fantasia não liga para a minha dignidade. Na minha cabeça, ele é reverente, desesperado, me olhando como se eu fosse algo que ele mataria para possuir, ao invés do saco de pancadas preferido da alcateia.
É patético. Eu sou patética. Meu clitóris pulsa no ritmo do meu coração, e eu me odeio por desejar tanto alguém que ajudou a me destruir. A lembrança me atropela—Lia em cima daquela mesa do refeitório, meu diário nas mãos bem cuidadas, lendo minha poesia horrível sobre Kieran para dezenas de testemunhas. "Você realmente acha que um herdeiro Alfa iria querer uma aberração defeituosa e sem lobo?" A alcateia já me tratava como lixo antes disso.
Mas depois? Depois, eu me tornei invisível quando tinha sorte. Um alvo quando não tinha. Lia sempre foi obcecada por Kieran, planejando "conquistá-lo" desde o ensino fundamental. Então, quando ela descobriu minha paixão idiota, não se contentou em me humilhar — ela o transformou em uma arma. Fez questão de que ele soubesse exatamente o quão repugnante eu era, depois o reivindicou como seu troféu enquanto orquestrava minha execução social com precisão cirúrgica. O pior? Funcionou.
Kieran passou de indiferente a ativamente cruel quase da noite para o dia, e eu tive um lugar na primeira fila para assistir o garoto por quem eu estupidamente me apaixonei se tornar aquele que me fazia temer cada corredor da escola, cada reunião de grupo, cada jantar de família forçado em que eu tinha que vê-los juntos. Outro aroma invade, pinho selvagem e chuva. Lysander.
Meu corpo se contrai, vazio e dolorido. Imagens se formam na minha mente, sendo esmagada entre eles, preenchida e usada e—
Porra. O desejo não discrimina entre quem te quebrou e quem talvez te salve. Ele só quer, violento e desesperado e completamente descontrolado.
Minhas coxas estão úmidas de uma necessidade que não consigo controlar, meu corpo se preparando para algo que nunca vai acontecer. Lembro das semanas depois que Kieran ficou cruel, quando Lysander começou a me notar com sorrisos cautelosos e olhares demorados. Até que o encontrei rindo com os amigos, assistindo mais uma rodada da minha humilhação como se fosse entretenimento de luxo.
A gentileza dele? Provavelmente uma aposta sobre se a garota sem lobo era desesperada o bastante para acreditar que um herdeiro Alfa realmente poderia querê-la. O cheiro de ambos faz minha pele parecer que está derretendo dos ossos. Eu preciso de fricção, pressão, qualquer coisa para aliviar esse vazio violento que tenta rasgar meu interior. Outra onda me atinge e eu mordo o travesseiro para abafar o gemido. Viro de lado, enfiando a mão entre as coxas só pela pressão, sem me importar com o quão patético isso é.
A risada do papai ecoa pelo chão—política e jogos de poder enquanto eu fico trancada aqui, como o segredo sujo da família. Minha temperatura corporal sobe tanto que penso que posso realmente explodir. Ninguém sobrevive ao primeiro cio sozinho, mas pedir ajuda significa deixá-los me sentir assim—desesperada, escorrendo e completamente destruída. Meus dedos encontram a trava da janela que venho praticando desde os doze anos. Três tentativas e ela solta. O ar frio bate na minha pele superaquecida enquanto tropeço descalça pelo gramado dos fundos, minhas pernas mal funcionando. Dez passos. Isso é tudo que consigo antes de colidir com músculo sólido. Kieran. Claro que é o maldito do Kieran, provavelmente fugindo da perfeição performática da Lia. No segundo em que meu cheiro o alcança, os olhos dele ficam completamente negros. As narinas se dilatam. Vejo o controle dele se despedaçar em tempo real—dois anos de crueldade calculada se rompendo, substituídos por algo primal, aterrorizante e exatamente o que meu corpo tem implorado. Eu corro. Descalça, estúpida e completamente ferrada, corro em direção à velha casa de hóspedes onde ninguém mais vai. Meus pés se rasgam no cascalho mas eu não paro, não posso parar. Porque o olhar nos olhos dele prometeu coisas que meu corpo quer e minha mente sabe que vão me destruir. Quase consegui. Meus dedos realmente tocam a maçaneta da porta. Mas então a mão dele envolve meu pulso e me vira. Minhas costas batem contra a madeira enquanto ele me cerca, seu corpo uma parede de calor, músculo e aquele cheiro que me faz vazar pelo short. Os braços dele cercam minha cabeça, peito arfando, e quando ele se inclina sinto o quanto está duro contra meu quadril. Todo instinto luta entre fugir e me esfregar nele como um animal. O nariz dele traça meu ponto de pulso, o corpo inteiro estremecendo de uma contenção que está visivelmente falhando. Quando ele fala, a voz está completamente destruída—despida de toda camada de crueldade, crua e desesperada. "Porra, Thalia..." O nariz dele traça meu ponto de pulso e as mãos dele se fecham em punhos contra a porta.
“Você cheira como...” Ele se interrompe, o maxilar tenso, lutando contra algo que vejo dilacerando-o por dentro. “Como minha,” ele rosna. O que acontecerá a seguir? 🫣 Leia Quem é o Pai dos Meus Trigêmeos Agora! 🤩
Nyolc évvel ezelőtt ők voltak azok, akik nyögésre, könyörgésre és összeomlásra kényszerítettek. Most ők a főnökeim—és én vagyok az, aki rejtegeti a gyerekeiket.
1. fejezet
Thalia szemszöge
*Nyolc évvel ezelőtt*
Olyan erősen kaparom a hálószobám ajtaját, hogy a körmeim beleszakadnak, vérem csíkot húz a fehér festéken. Ami őszintén szólva a legnormálisabb dolog, ami ma este velem történt.
Anya már elfordította a kulcsot kívülről, hideg hangja átszűrődik a fán, halk sziszegéssel: „Az Alfa és a fiai ma este itt vannak. Nem engedhetjük, hogy érezzék a visszataszító tüzed szagát, miközben a családunk jövőjéről tárgyalunk.”
Persze. Mert semmi sem mondja úgy, hogy „szerető család”, mint amikor bezárják tizenkilenc éves lányukat a szobájába az első tüze alatt, miközben odalent jópofiznak a falka nemességével.
A Blackwood család: 1987 óta teszünk úgy, mintha „funkcionálisak” lennénk a diszfunkcionalitás közepette.
Összerogyok az ajtó előtt, lábaim feladják, ahogy újabb hullám tör rám. Mintha valaki folyékony tüzet fecskendezett volna közvetlenül az ereimbe, és elfelejtette volna megemlíteni, hogy mellé jár a kétségbeesett, kaparó vágy is.
Az elegáns vacsoraparti hangjai átszűrődnek a padlón. Udvarias nevetés, kristálypoharak csilingelése, apám harsány hangja, ahogy vendéglátóként tetszeleg. Húgom, Lia begyakorolt kacarászása, miközben valószínűleg Kieranra csimpaszkodik, mint egy trófeabarát, akivé önmagát alakította.
Közben én itt fenn a saját bőrömben fuldoklom. Combjaim önkéntelenül összeszorulnak, keresve azt a nyomást, ami nem jön el. Minden idegvégződésem éber, túlérzékeny, annyira, hogy még a lepedők is egyszerre érződnek csiszolópapírnak és selyemnek. A lüktetés a lábam között a szívverésemmel egy ütemre dobban—makacs, követelőző, és végtelenül megalázó.
Az első tüzem olyan erővel szaggat át rajtam, amiről senki nem gondolta, hogy figyelmeztetnie kellene. Hiszen miért is tennék? A farkatlan lányoknak nem jár „az a beszélgetés”. Elvileg nekünk nem is kéne azt éreznünk, ahogy a testünk minden józan gondolatot kiszorít, és helyükre tiszta, állati vágyat ültet.
Kösz, Univerzum, hogy megtörted ezt a mintát.
Tényleg, kurva nagyra értékelem a meglepetést. Visszavonszolom magam az ágyhoz, minden mozdulat kín. A trikóm rátapad a bőrömre, teljesen átizzadva, az izzadságom szaga is furcsa. Édes, kétségbeesett. Ahogy az anyag a mellbimbómat súrolja, villámcsapásként száguld le egészen a közepemig, és visszafogok egy nyögést, ami biztosan eljutna az ebédlőig. Ez a tűz – nem az a romantikus baromság, amit a falkamesékben mesélnek, ahol egy Alfa beköszön a varázspéniszével, és mindent helyrehoz. Ez biológiai hadviselés, ahol a testem teljes puccsot hajt végre, elárasztanak a hormonok, amelyek azt üvöltik: 'pár, kell, most', miközben az agyam kétségbeesetten próbál valamennyi méltóságot megőrizni.
Aztán megérzem az illatát a fűtés szellőzőin át. Sötét cédrus, füst, és tagadhatatlanul Kieran. Az áruló testem úgy lángol fel, mintha Kieran most vetkőztetett volna le, és a száját-meg a kezét mindenhová tette volna, ahová nem szabadna. Minden idegvégződésem felvillan, követel valamit, amit nem kaphatok meg, nem is fogok, nem is akarok. Az elmém előhívja őt, kérés nélkül.
Azok a kezek a bőrömön, megkeményedve ki tudja milyen úrikölyök-Alfa hobbitól, magához húz, miközben bocsánatokat suttog a bőrömbe minden kegyetlen szóért, amit Lia óta hozzám vágott, mióta ő a saját rémálmommá tette a második évben.
A tenyerembe vájom a körmeimet, amíg vért nem fakasztok. Elég. Csak elég. De a fantázia nem törődik a méltóságommal. A fejemben áhítatos, kétségbeesett, úgy néz rám, mintha bárkit megölne, hogy a magáénak tudhasson, nem pedig mint a falka kedvenc bokszzsákjára.
Szánalmas. Szánalmas vagyok. A csiklóm a szívverésemmel együtt lüktet, és undorodom magamtól, mennyire akarom azt, aki segített tönkretenni engem. Az emlék áttör—Lia az ebédlőasztalon, a naplóm a manikűrözött kezében, felolvassa a szörnyű verseimet Kierannről tucatnyi szemtanú előtt. „Tényleg azt hiszed, hogy egy Alfa örökösnek kellene egy selejtes, farkatlan torz?” A falka már azelőtt is szemétként bánt velem.
De utána? Utána szerencsés voltam, ha láthatatlanná váltam. Ha nem, céltáblává. Lia mindig is megszállottja volt Kierannek, már általános iskolától kezdve azt tervezte, hogy "meghódítja" őt. Szóval amikor rájött a hülye szerelmemre, nemcsak megalázott—fegyvert csinált belőle. Gondoskodott róla, hogy pontosan tudja, mennyire undorító vagyok, aztán trófeájaként magához láncolta, miközben sebészi precizitással rendezte meg a társadalmi kivégzésemet. A legrosszabb? Működött.
Kieran egyik napról a másikra lett közömbösből aktívan kegyetlen, én pedig első sorból nézhettem végig, ahogy a fiú, akit ostobán szerettem, azzá válik, akitől minden iskolai folyosót, minden falka összejövetelt, minden kényszerű családi vacsorától rettegtem, amikor végig kellett néznem őket együtt. Egy másik illat árad át rajtam: vad fenyő és eső. Lysander.
A testem görcsbe rándul, üres és sajgó. Képek villannak fel arról, hogy köztük vagyok, kitöltve, felhasználva és—Basszus. A forróság nem válogat aközött, ki tört össze, és ki menthet meg. Csak akar, erőszakosan, kétségbeesetten és teljesen kiszámíthatatlanul.
Combjaim csúszósak a vágytól, amit nem tudok kontrollálni, a testem valami olyasmire készül, ami sosem fog megtörténni. Emlékszem azokra a hetekre, miután Kieran kegyetlenné vált, amikor Lysander elkezdett rám figyelni óvatos mosolyokkal, elidőző pillantásokkal. Egészen addig, amíg meg nem láttam, ahogy a barátaival nevet, újabb adag megalázásomat nézve, mintha első osztályú szórakozás lenne.
A kedvessége? Valószínűleg csak fogadás volt arról, hogy a farkatlan lány elég kétségbeesett-e elhinni, hogy egy Alfa örökös tényleg akarná őt. Kettejük illata olyan, mintha a bőröm leolvadna a csontjaimról. Szükségem van súrlódásra, nyomásra, valamire, ami enyhítheti ezt a vad ürességet, ami ki akar törni belőlem. Újabb hullám jön, és beleharapok a párnámba, hogy elfojtsam a nyöszörgést. Oldalra fordulok, a kezemet a combjaim közé tolom, csak a nyomásért, nem érdekel, mennyire szánalmas.
Apa nevetése dübörög át a padlón – politika és hatalmi játszmák, miközben engem itt fent rejtegetnek, mint a család szégyenfoltját. A testem hőmérséklete úgy felszökik, hogy azt hiszem, tényleg fel fogok robbanni. Senki sem éli túl az első hevületét egyedül, de ha segítséget kérek, akkor meg kell hagynom, hogy így érezzenek meg – kétségbeesetten, csöpögve, teljesen szétzuhanva. Az ujjaim megtalálják az ablakzárat, amit tizenkét éves korom óta gyakorlok. Három próbálkozás, és kattan. A hűvös levegő belecsap a túlhevült bőrömbe, ahogy mezítláb kibotorkálok a hátsó gyepre, a lábaim alig működnek. Tíz lépés. Ennyit sikerül menni, mielőtt nekiütközöm egy izomfalnak. Kieran. Hát persze, hogy Kieran az, valószínűleg épp Lia színpadias tökéletességéből menekül. Ahogy megérzi az illatomat, a szemei teljesen feketére váltanak. Az orrlikai kitágulnak. Nézem, ahogy az önuralma valós időben omlik össze – két év gondosan adagolt kegyetlensége reped szét, helyét valami ösztönös, ijesztő, és pontosan az veszi át, amire a testem eddig is kiabált. Futok. Mezítláb, ostobán, teljesen tehetetlenül, a régi vendégház felé rohanok, ahová már senki sem jár. A kavics felsérti a talpam, de nem állok meg, nem is tudnék. Mert a tekintetében ígért dolgok után vágyom, pedig az eszem tudja, hogy ezek tönkretennének. Majdnem sikerült. Az ujjaim már az ajtókilincset érintik. De aztán a keze ráfonódik a csuklómra, és megpördít. A hátam a faajtónak csapódik, ő körbezár, teste egy forró, izmos fal, az illatától már átázik a rövidnadrágom. A karjai a fejem két oldalán, a mellkasa zihál, és amikor közelebb hajol, érzem, mennyire kemény a csípőmnél. Minden ösztönöm között háború dúl: fussak, vagy dörgölőzzek hozzá, mint egy állat. Az orra a pulzusomon siklik végig, teste egészében remeg a láthatóan széthulló önuralomtól. Amikor megszólal, a hangja teljesen elcsuklik – minden kegyetlenségtől megfosztva, nyers és kétségbeesett. „Basszus, Thalia…” Az orra ismét a pulzusomat követi, miközben az ökleit az ajtónak feszíti.
"Olyan illatod van, mint..." Elhallgat, állkapcsa megfeszül, valami ellen küzd, amit látok, hogy belülről marcangolja szét. "Mint az enyém," morogja. Mi fog történni ezután? 🫣 Olvasd el a Ki az én hármasikreim apja most! 🤩
play.google.com
play.google.com
play.google.com
play.google.com
play.google.com
play.google.com
play.google.com
play.google.com
play.google.com
play.google.com
